Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

42. Kapitola: Začátek pátrání

Dalšího dne ráno si Afrodita připadala příjemně svěží, ačkoliv do postele včera večer ulehla až kolem půlnoci. Avšak kýžený spánek, po němž včera toužila více než po čemkoliv jiném, jí přinesl potřebnou svěžest a odvahu, aby mohla dnes svést onen rozhovor s Katrinou ohledně Lukase. A tato odvaha a svěžest se budou samozřejmě hodit i ve chvíli, kdy budou spolu s Augustinem řešit všechny ty události. Včera večer, když se vrátili zpátky, byl z Bartysina nápadu v jádru nadšený, neboť se mu skutečně zamlouvalo, že by v tom žádná nadpřirozená kouzla nebyla, a říkal, že za pokus nic nedají. Ovšem těžko říci, jak se na to bude tvářit dnes. Přes noc se mu to přirozeně mohlo všelijak rozležet.

Přerývaně se nadechla, když jí Dorotty korzet utáhla až příliš. Přiložila si ruku k hrudi, a jakmile jí služebná korzet povolila, zhluboka dýchala.

„Promiňte mi, paní hraběnko!" vyjekla, „já jsem opravdu nemožná! Moc mě to mrzí!" omlouvala se a Afrodita nad tím jen mávla rukou. „Já jak jsem se zamyslela," obhajovala se a vzápětí shodila mističku s ozdobnými sponami, když se natahovala pro hřeben. „To snad ne," zaklela a urychleně se sehnula zavadíc přitom o rukojeť hřebenu, který hned spadl na podlahu vedle spon. „Já se vám strašně omlouvám, paní... Já jsem dneska taková..."

„To je v pořádku," konejšila ji Afrodita a též se sehnula, aby jí pomohla se sbíráním. Avšak Dorotty si i nadále mrmlal všelijaké nadávky proti své osobě. Afrodita se jen pobaveně posmála, a jakmile skončily se sbíráním, nadhodila: „Něco se stalo?" zajímala se a Dorotty nad tím jen mávla rukou. Hraběnce naznačila, ať se k ní opět otočí zády a znovu se pustila do utahování jejího korzetu, tentokrát však s větší opatrností a soustředěním.

„To je právě to, co nevím!" povzdechla si, „víte, teda vy to vědět nemůžete, ale kdybyste viděla, co všechno se teď mezi služebnictvem děje!" spráskla ruce a znovu si povzdechla. Afrodita jí věnovala zvědavý pohled a doufala, že se její komorná pustí do pokračování. To však zatím nepřicházelo, neboť Dorotty opět věnovala svoji pozornost korzetu.

„Copak?" nadhodila tedy hraběnka ve snaze o zvědění něčeho dalšího.

„Ále, jak říkávala má dobrá matka, Pánbůh jí žehnej, všechno teď stojí za starou bačkoru," odfrkla si naštvaně, „zase nikam nesmíme, takže na nějaké jarmarkové rozptýlení můžeme zapomenout!" zamrmlala a Afroditě se nervózně otočila zpět k zrcadlu. Měla by to Augustinovi už konečně říct. „Takže o špatnou náladu není nouze," zamumlala, „a teď si představte, že se pomalu začínáme hádat i mezi sebou. A já vám říkám, jestli se něco nezmění, tak se tady někteří snad sežerou!" Všechno to říkala tak naštvaně, že už se Afrodita začínala bát i toho, co by si asi tak pomyslila, kdyby se dozvěděla, že o tom s hrabětem ještě nemluvila. A přitom jí to tu přislíbila. Umínila si tedy, že dnes, pokud se ovšem opravdu sejdou, mu to zkusí nějak říci a bude jedině doufat, že to pochopí a konečně všem dovolí opět volně chodit do vesnice a okolí.

„A co ty Pohádkové večery?" napadlo Afroditu, „není to alespoň malé rozptýlení...?"

„O tom mi ani nemluvte!" vyjekla Dorotty a přitom hřebenem zajela hraběnce do vlasů trochu hruběji, než zamýšlela, a Afrodita sebou polekaně ucukla. Dorotty to však ve svém lamentování vůbec nezaznamenala. „Ti Haustenovi už tu začínají mnoha lidem lézt na nervy a upřímně řečeno, mně docela taky!" prskla a hraběnka překvapeně zamrkala. Nebylo to totiž tak dávno, kdy Dorotty mluvila o celé rodině docela hezky a Lukase přitom vychvalovala až do nebe.

„Skutečně? Ale vždyť ten mladík..."

„No o tom mi nemluvte už vůbec!" zhrozila se komorná a Afrodita jí věnovala obzvláště zmatený pohled. „Ten tady vodu kalí snad nejvíc a říkám vám upřímně," řekla a ztišila hlas, „takového proutníka jsem teda ještě neviděla. Chvíli pořád běhal za Marinou, potom měl zase oči jen pro Leanu, potom snad nějaké další a nakonec..."