Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

8. Kapitola: Tajemství minulosti

Afrodita seděla jako opařená. Muselo to být tak strašné! Pomyslela si a přitom se jí před očima míhaly děsivé představy rodiny Haustenových, kterak utíkají před hrozivými plameny. Když se teď na všechny dívala, cítila k nim ještě větší soucit a lítost než kdy předtím. Chtěla jim teď pomoci ještě o to více, i když zatím nevěděla jak. Ale... Nějaký způsob přece existovat musel.

Augustin se naproti tomu tvářil stále stejně ledově. Ovšem rozhodně nemohl popřít, že ho celý ten příběh doopravdy zaujal. Ano, byl to bezpochyby příběh velmi krutý, ale to nebylo to, co jej natolik zaujalo, aby si to vysloužilo jeho obdiv. Byly to Rubyiny vypravěčské schopnosti, které si získaly jeho zájem a pozornost. Ruby vše dokázala tak krásně a barvitě vylíčit, že hrabě, ač prvně nechtíc, si začal celou příhodu dopodrobna představovat a nakonec vypravěčce téměř visel na rtech.

„... Nic tam nezbylo, nic. Louka zmizela, povozy se proměnily v prach," dokončovala své povídání. „Zůstali jsme sami. Vše, co jsme znali, jako kdyby se vypařilo," A její melodický hlas se odmlčel. Hrabě i hraběnka na ně bez jediného slova zírali a oba se pokoušeli nově nabyté informace nějak zpracovat a vyvodit z nich nějaký závěr.

„Takže..." začal Augustin, ale nevěděl, jak pokračovat. Nejprve si chtěl vše nějak zrekapitulovat, ale nedokázal k tomu najít ta správná slova.

„Od té doby tedy putujete?" zeptala se namísto něj Afrodita a smutně všechny tři pozorovala. Ruby na její otázku odpověděla netečným přikývnutím.

„Ano," odvětila, „již několikrát jsme se pokoušeli usadit, ale... Lidé nás ve svém okolí zkrátka nechtějí. Jsme až moc odlišní," dodala a Afrodita ji lítostivě sledovala. Nedokázala pochopit, že se ještě nenašel jediný člověk, který by se nad nimi slitoval. Svá další slova tedy vyhrkla ještě dříve, než si je stačila řádně rozmyslit:

„Zůstaňte u nás," řekla s úsměvem a hrabě po ní vrhl ostrý pohled.

„Co?" prskl a Afrodita se na něj nervózně podívala. Měla si to raději rozmyslet a zeptat se na to více nenápadně.

„Jen na čas než se třeba rozhodneme, nebo rozhodnete..." Augustin si jen odfrkl. Ano, příběh těch tří ho sice zaujal a i on sám musel uznat, že je to příběh velmi smutný, ale nechat si je přímo tady na Zámečku? K tomu přece není žádný důvod!

„Samozřejmě a ty žebráky z náměstí sem chcete taky přizvat hned, nebo až časem?" odvětil sarkasticky a založil si ruce na hrudi. Afrodita po těchto slovech zčervenala a sklopila oči k hedvábné sukni svých šatů. Nastalo ticho. Hrabě i hraběnka uvažovali o svých možnostech, zatímco Haustenovi tiše seděli naproti nim a čekali, jaký nad nimi vynesou ortel.

Augustin se stále snažil zpracovat to, co se od neznámých před chvílí dozvěděl. Rozhodně neměl v plánu je tu nechávat déle, než bylo doopravdy nutné, ale nějak se stále neměl k tomu je odtud vyhodit ještě dnes. Čím si však byl jistý určitě, byl fakt, že tady rozhodně nezůstanou déle než do zítřejšího rána.

Chvíli nad tím uvažoval a nakonec došel k názoru, že by tímhle gestem, tedy tím, že je tu nechá do rána, mohl Afroditě vyjít alespoň trochu vstříc, když už... To včera v noci tak pokazil. Ale zase nehodlal ustupovat natolik, aby je tu nechal na týden, nedej bože natrvalo. S povzdechnutím vytáhl své kapesní hodinky a s malým potěšením shledal, že už je čas večeře.

„Dobrá," pronesl nakonec do ticha. „Dnes už je pozdě. Zůstaňte tu do zítra, chcete-li. Ale zítra vás tu už nechci vidět," rozhodl a vstal od stolu, všichni ostatní následovali jeho příkladu.