Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

73. Kapitola: Poslední dějství

„Slečna Haustenová na Zámečku... Zůstává." Afrodita na něj hleděla poněkud s podivem a on sám také ještě nestačil zpracovat onen fakt, že to skutečně vyslovil nahlas. Obzvláště když ještě nebyl tak úplně rozhodnut, zda se chce doopravdy vydávat právě tímto směrem.

„A... A kdy jste dospěl k tomuto rozhodnutí?" zeptala se hraběnka překvapeně a přitom si jej obzvláště nejistě prohlížela. Vypadal rozladěně a nedovedl to skrýt. A to už samo o sobě o něčem vypovídalo.

„V průběhu... Rána... Snídaně a... A nynějšího rozhovoru se slečnou Antilou ve sklepení," vypověděl, ačkoliv to z velké části nebyla vůbec pravda. Prakticky tuto možnost přijal až teď z vteřiny na vteřinu. A stačil o tom uvažovat snad jen těch pár chvil, kdy se s ním dívka pokoušela jednat, a také když stoupal sem nahoru.

„A jak se s tím vším vyrovnala?" zajímala se hraběnka tichým starostlivým hlasem a přitom se tvářila obzvláště zkroušeně. Nejraději by ji hned uvedl do obrazu, že ta malá potvora je s tím plně vyrovnána, ale to by u ní mohlo vyvolat nemalé množství otázek, na které on sám zatím odpovědi také neznal. A kdyby se po zodpovězení chtěla pídit sama, mohla by navštívit sklepení a to nechtěl riskovat. Rozhodně ne předtím než se s Antilou opravdu řádně dohodnou.

„Určitě lépe, než jsem čekal," zamrmlal, protože to byla pravda pravdoucí. „Později nám vše vysvětlí, přislíbila to. Takže... Do té doby si můžete užívat tohoto... Dne." Chtěl původně říci slunného, ale když viděl ono nepěkně zatažené nebe, rychle si to rozmyslel. „Teď by bylo záhodno ji ponechat v klidu," dodal ještě a jediným kývnutím hlavy se s Afroditou rozloučil vydávaje se po schodech nahoru. Znovu se chtěl ponořit do svých úvah, ale ještě jej naposledy vyrušil její nesmělý hlas:

„A... Nechcete si od toho všeho na chvíli odpočinout a projít se?" nadhodila a věnovala mu krapet bojácný pohled, neboť vycítila, že není úplně v té nejlepší náladě. Jen se k ní s tichým zasténáním otočil a chtěl odseknout, že na to opravdu nemá ani pomyšlení, když spatřil její nejistý výraz. Ne, nemohl být protivný, rozhodně ne k ní.

„Možná později," připustil nakonec, „ale teď ne," dodal rozhodně a vydal se opět nahoru. „Ale Gerbérie vaši společnost jistě ocení!" zavolal za ní ještě přes rameno, protože pokud se mohly pro tuto chvíli zabavit obě společně, tím lépe pak pro něj. Alespoň je nebude musit odmítat každou zvlášť. Mířil do své pracovny a přitom přemýšlel, jak se s tím vším vypořádat. Už to Afroditě řekl, nemohl tedy své rozhodnutí zase tak razantně změnit. Ale přitom si tím stále nebyl tak jistý... „Chci s tebou mluvit, hned," prohodil směrem k Alfonsovi, který právě mířil z jeho pracovny proti němu a očividně měl na práci zcela jiné věci, neb nesl plný tác skleniček a dalšího nádobí, které potřebovalo opláchnout dole v kuchyni.

„A nesečkal byste, pane, vteřinku?" nadhodil komorník nesměle, Augustinův hlas zněl už zase rázně jako obvykle. „Protože v pracovně už není jediná sklenka, nebudete mít ani z čeho pít..."

„To přežiji," zamrmlal, „a řekl jsem hned," dodal důrazně a Alfonsovi nezbývalo nic jiného, než se tedy i s plným tácem otočit zase zpět a následovat svého pána, který se očividně vrátil ke svým starým nekompromisním návykům. Sám Alfons byl upřímně podiven a překvapen, že to šlo ráno tak hladce s onou včasně nepřipravenou snídaní, ale to už bylo očividně zcela zapomenuto. Zpět ke starým obyčejům... „A vůbec, vysvětli mi, jak je možné, že se to teď jde umývat všechno naráz a nezbude tu jediná sklenka?" nadhodil Augustin zamyšleně, když se zavřeli u něj v pracovně a on se k němu zamyšleně otočil opíraje se rukou o stůl a druhou dávaje v bok. „Co kdybych čirou náhodou zrovna chtěl nalít víno, hm? To by se pak řešilo jak?"