Violacea III.

13. kapitola

Bruce mi tiše upevňuje všechny elektrody k hlavě a ujišťuje se, že jsou na správných místech, zatímco na židli naproti se to stejné děje s Wandou.

„Mělo by to vyjít." Zamumlá tiše spíš k sobě Bruce, ale přesto přikyvuji. Jelikož tohle ujištění sama potřebuji.

„My máme hotovo." Ozve se Stark zpoza počítačových obrazovek.

„Tady by to také všechno mělo fungovat." Přikyvuji Shuri, když ještě od Wandy přejde ke mně aby zkontrolovala jestli je vše na svém místě. „Dobře, myslím, že jsme připraveni." Pousměje se na Wanda a pak na mě.

Všichni tři se pomaličku odebírají za obrazovky. „Můžeme?" Zeptá se jeden z nich a já se podívám po Wandě, které mi okamžitě pohled oplácí.

Přikývnu a ona mi přikývnutí okamžitě oplatí.

„Kdyby jste měli pocit, že je vám něco ať už jakkoliv nepříjemné, prosím dejte okamžitě vědět." Upozorňuje nás Shuri předtím, než se vše spustí.

„Chápu." Zamumlám, ale sama vím, že i kdybych si měla protrpět ty nejhorší muka tak to nevzdám. Už kvůli všem, kteří by mě chtěli mít zpátky.

„Pojďme na to. Spouštím to za tři...dva..." Začíná odpočítávat Stark, ale vůbec neregistruji poslední číslo, když se mi vše rozpadne ve tmě.

Je to jako když vám někdo přes hlavu přehodí deku a vy jí i přes všechnu snahu nemůžete setřást.

„...Andy?" Ozve se najednou někde v dálce hlas Wandy. „...Slyšíš mě? Jsem tady s tebou, nemusíš se ničeho bát." Wandin hlas se pomaličku, ale jistě přibližuje k mému zamlženému výhledu.

Snažím se po ní natáhnout rukou, ale sama se vůbec nedokáži zorientovat v tom chaosu, který mám před sebou.

Když v tom mě někdo rychle chytí za ruku a strhává do nejbližší scenérie.

Objevuji se v chladné nemocniční chodbě, která je mi velmi matně povědomá. Rozhlédnu se kolem sebe a jen tak tak stihnu uskočit blonďaté slečně, která před sebou zběsile tlačí někoho na vozíku. „Kat?" Oslovím dívku a rychle se za ní vydávám dál do chodby a jediné co mě navádí jejím směrem je neutichající smích. Ale jakmile otvírám dveře do místnosti, kde bych měla najít Kat a onu dívku, tak s prvním krokem dovnitř šlapu do prázdna a propadám se opět do temnoty.

Alespoň do chvíle dokud ztěžka a s dunivou ránou nedopadnu na žíněnku v obrovské tělocvičně. Nade mnou se tyčí Natasha a natahuje ke mně ruku, aby mi pomohla na nohy. Chvilku váhám, ale nakonec se rozhodnu její pomoc přijmout a přesně tam kde se mají setkat naše ruce, ale není nic. Moje ruka pouze proběhne skrz tu její, jakoby tu ani nebyla.

Ale než mi dojde, že se jí nemohu dotknout, tak vytahuje na nohy někoho jiného, kdo mým vlastním tělem projde jako bych byla duch. Moje já se s naštvaným výrazem staví vedle Natashy, které na obličeji pohrává vítězoslavný úšklebek.

Snažím se na sebe upoutat pozornost tím, že se zvednu na nohy, ale nikdo si mě nevšímá, nikdo mě doopravdy nevidí.

Cítím jak mě tohle zjištění malinko rozhazuje a tak se snažím vydat opět pryč a vybírám si proto nejbližší dveře.

Do vlasů se mi zapře vítr a do nosu mě udeří nepříjemný kouř a pach spáleniny. Střecha téhle podivné nemocnice je v troskách a já tuším, že zanedlouho už z téhle budovy nezbude nic než prach. A to stejné by si měli uvědomit ty čtyři postavy na druhém konci střechy, kteří byli zaneprázdněni nějakou podivnou hádkou nebo možná výměnou názorů, kdo ví.

O několik kroků dál v lidech poznávám obličeje a s nepříjemným pocitem v žaludku tuším, že tohle nepovede k ničemu dobrému. A také mám pravdu, jakmile mi tahle myšlenka proběhne hlavou, tak se věci stanou, tak strašně rychle, že jediné co si stíhám uvědomit je Katherine padající ke své smrti do praskliny ve střeše. Ačkoliv už sama vím, že tady nad tímhle místem nemám žádnou moc a nikdo mě tu nevidí, necítí ani neslyší, tak stejně přiskakuji ke kraji praskliny, jako bych její osud mohla nějak zvrátit.

S rukou podivně napřaženou za mou kamarádkou si ani nevšímám, že se sutiny pode mnou pomaličku sesouvají a nestihnu se ani nadechnout k výkřiku, když Katherine najednou následuji střemhlav dolů. Očekávám nepříjemný náraz a spalující palčivou bolest, kde mojí kůži má začít olizovat horkost plamenů.

Místo toho se však propadám stále dál, hlouběji, zatímco kolem sebe slyším výkřiky, vystřely, prosby a mě pomaličku docházejí souvislosti. Cítím, jak mou mysl zaplňuje ta podivná nenávist, která mě doprovázela v Evropě a temnota mi opět zatemňuje mysl. Už se opět cítím jako že není cesty zpět, jakoby tohle měl být můj jediný účel, jediný důvod, proč jsem tady.

Alespoň do té doby, než jí opět zaslechnu: „Nelituju toho..." Zašeptá její hlas skrz tmu a jakoby mě tahle slova znovu donutila otevřít oči a zbavit se oné temnoty, která mě obklopovala.

A najednou to nebyli vzpomínky, skrz které jsem se dostávala a znovu objevovala. Byla to ona. Ona byla ta, která mě vytáhla z mojí temnoty, ačkoliv jsem se jí snažila od sebe nejdříve odstrčit. Nakonec jsem to byla já, která celou dobu potřebovala zachránit a ne to, že jsem se jí snažila chránit před sebou.

Slet momentů najednou prozáří temnotu, která mě pomalinku prohlcovala. Její úsměv, první doteky, letmý úsměv, její oči. Potřebovala jsem jí jako květiny potřebují slunce. Ačkoliv jsem jí chtěla chránit před sebou samou, tak jsem se nemohla vyhnout nevyhnutelnému.

Cítím, jak se někdo zlehka dotkne mé ruky. Ohlédnu se, abych spatřila Wandu, které na tváři pohrával úsměv a viděla jsem v jejích očích jistou úlevu.

Fungovalo to.

Byla jsem zpátky.

V té chvíli otvírám oči a uvědomuji si, že jsem opět v laboratoři, kde všichni se zatajeným dechem čekají, zda-li tohle všechno zabralo.

Chvilku mi trvá, než se mi v hlavě srovná to, co jsem právě prožila a něž se mi vše poskládá do míst kam to patří.

S přitroublým úsměvem na rtech se na všechny otočím a všichni si hlasitě oddechnou. První, kdo se pořádně vzpamatuje je Bruce a rychle přebíhá, aby osvobodil z té záplavy kabelů a elektrod, které mě obklopovaly.

Jenomže v polovině tohohle procesu se z ničeho nic otevírají automatické dveře a dovnitř vchází Natasha s hrníčkem v ruce.

Všechno se mi malinko zpomalí a já si ani neuvědomuju, že se sama odtrhávám od všech těch udělátek, abych se k ní dostala co nejrychleji. Několik kabelů tímhle připravím o jejich životnost, když je doslova trhám v půli a následně se k Natashe řítím jako neřízená střela.

Vyrážím jí hrneček z ruky a narážím svým tělem do toho jejího, abych jí mohla sevřít v objetí.

„Co se t-..."

„Sklapni a obejmi mě, prosím." Zamumlám, když si jí tisknu opět o něco těsněji k tělu a až po téhle větě se její ruce ovinou kolem mého pasu a ona hlavu zaboří do mého krku.