Violacea III.

10. kapitola

V malém zatuchlém bytě, který zdaleka nedosahoval takových rozměrů, aby se v něm sešlo tolik lidí jako právě teď, kteří se překřikovali jeden přes druhého.

Steve se rukama zapíral do opěradla židle, zatímco se snažil hlasitě prosadit svou o mém návratu do základny. Zatímco na druhé straně za stolem seděl Sam spolu s Yelenou, kterým se můj návrat k ostatním úplně nezamlouval. Každý však měl své vlastní argumenty. Ačkoliv jsem netušila, kdo ti ostatní jsou věděla jsem, že se to nejspíš brzy dozvím.

Yeleně přišlo kruté vystavit mé údajné sourozence a někoho, kdo se jmenoval Katherine dalšímu srdcervoucímu shledání. Sam se však obával, že můj návrat do základny by ohrozil všechny její obyvatele.

Na jednu stranu jsem s ním musela souhlasit, jenom od dnešního dopoledne jsem na sebe přitáhla snad všechny možné pohromy.

Jediný, kdo se konverzaci částečně vyhýbal byla Natasha. Tiše pozorovala výměnu názorů obou mužů a svérázné Yeleny, zatímco mě po očku kontrolovala, jako bych se jí měla každou chvilku rozplynout před očima.

A přestože se celou dobu argumentovalo o mně, tak jsem neměla čím do konverzace přispět, přišla jsem si více než hloupě a upřímně jsem nevěděla na čí stranu bych se v tomhle měla postavit. Bylo mi trapně kolik jsem toho kvůli mému posttraumatickému stresu nevěděla a kolik lidí, kterým na mě nejspíš záleželo jsem tím i ztratila. Potřebovala bych alespoň nějakou malinkou vzpomínku, která by mi naznačila, zda-li by to mělo cenu. Opět se objevit v životech o nichž se tady dohadují.

Teď, když jsem si procházela tou nejhorší existenční krizí a ještě k tomu jsem neměla nic, co by mi posloužilo jako záchranné lano. Žádné vzpomínky z dětství, nebo z nedávné minulosti. A už vůbec ne žádná pořádná vzpomínka na to, co se mi vlastně stalo. A proč se to stalo.

V hloubi duše jsem tušila, že jsem stejně jako teď, určitě tuhle pohromu přitáhla sama na sebe, ale nevěděla jsem proč.

Proč bych vůbec udělala něco, co ohrozilo všechny, na kterých mi záleželo.

Stáli by vůbec o to mě vidět? Nepřinesla bych jim opět jen potíže a trápení? Ale možná by mi dokázali odpovědět na moje otázky, ve kterých stále tápu.

„Dreo..." Dotkne se někdo zlehka mé ruky, aby na sebe upozornil a donutil mě zvednout oči od poškrábané a zanedbané desky stolu.

Polekaně se po všech podívám a do tváří se mi nažene červeň, když si uvědomím, že se z očí vykutálelo pár slz.

Přerývavě se nadechnu a podívám se po Natashe, která mě stejně jako další tři u stolu vyděšeně pozoruje, ale je první, kdo vyslyší mou němou prosbu a zvedne se od stolu, aby mě odvedla do vedlejší místnosti. A když se za námi doklepnou těžké dveře neubráním se sýpanému vzlyknutí.

„Hej... Hej..." Otáčí mě k sobě za ramena. „Podívej se na mě." Zvedá mi prstem bradu, když zahanbeně sklápím oči. „Co se děje?" Otře mi zlehka slzy, které se mi z očí valí po tvářích a najednou nejdou zastavit.

Natasha si mě zlehka vtáhne do objetí, aby mi dala možnost malinko se sebrat a následně ventilovat svoje myšlenky.

„Přijdu si strašně." Zamumlám jí do ramena.

„Ne, to je... Nejspíš v pořádku. Bavíme se tu o tobě jako bys tu ani nebyla a naprosto nedbáme na tvůj názor." Snaží se mě konejšit.

Zavrtím hlavou. „T-to nevadí. Já... Nemám moc čím bych přispěla. Nechci nikoho ohrozit, ani pořádně nevím, koho ohrožuju...." Hlas mi malinko přeskočí a Natasha pozná, že z tohohle toku myšlenek se pravděpodobně odvíjí moje vzlykala reakce.

Malinko se pousměje, když se ode mě odtáhne. „Já vím..." Přikývne. „Nikoho si nepamatuješ, ani mě ne. A pokud se doma objevíš, přinese to spoustu bolestivých vzpomínek pro všechny, kteří už tě jednou ztratili. Spoustu, věř mi." Odhrnuje mi prameny vlasů za uši, aby se mi přestaly lepit k ubrečeným tvářím. „Ale budeš mít také šanci je nahradit hezčíma vzpomínkama. Zase všechny poznat, alespoň uvidíš, že tu nejsi na všechno sama. Bude to bolet, budou na mě naštvaní, možná ještě víc, než ty, když si zjistila, že jsem ti lhala, ale budeme v tom spolu. Vyřešíme to, všechno. A uděláme to společně, jasný?"

Zmateně přikývnu, trošku zastrašená její přesvědčeností, že tohle všechno dokážeme. Natasha se pousměje, připravená vrátit se zpět k ostatním, ale zastaví jí můj hlas.

„Věřím ti."

„Cože?" Pootočí se zmateně, ale úsměv jí z tváře nemizí.

„Možná si tě zatím nepamatuju, ale věřím ti."

A než než se stihnu odhodlat k něčemu dalšímu, tak mě lípne rychlou pusu na tvář, bere mě za ruku a táhne zpět k ostatním.

„Všechno v pořádku?" Podívá se po mě Steve.

Kývnu. „Chtěla bych jet domů."

Malinkou místností zavládne hrobové ticho a všichni strnou ve svých pozicích.

„Já si pořád ne-..." Nadechuje se Yelena, ale Natasha jí rychle zastaví.

„Yeleno, pojede domů."

Yelena se zarazí nad chladným tónem, kterým jí Natasha usadila o něco hlouběji do židle a malinko pro sebe se zamračí než přikývne.

„Nechci dělat problémy, ale chci... Chtěla bych je znovu vidět." Snažím se jí vysvětli o něco mírněji, abych si jí proti sobě opět nepoštvala.

Ona mě však odbyde pouhým pokrčením ramen, ačkoliv je vidět, že můj návrat a jen pouhá myšlenka, že bych mohla ohrozit ony lidi, na kterých jí záleželo, jí nenechává chladnou.

Steve se podívá po Natashe. „Vzpomněla si?"

Natasha zavrtí hlavou. „Ne, ale chce se vrátit domů."

Steve přikývne, spokojený s myšlenkou, že se tým opět sjednotí trochu dohromady. Ačkoliv nás úplně nebude čekat uvítací výbor. A Natasha z toho bude mít opravdu velké problémy, ale stejně tak nejspíš všichni v téhle místnosti, jelikož zatím nikdo z nich nepodal hlášení, tak jak mají v popisu práce. Nebo alespoň tohohle dosavadního městského hlídkování, kde čekají až se objevím já, nebo alespoň to mé já z televize, které, co jsem pochopila napáchalo opravdu nehezké škody a to, co nikdo neřekl, ale tak nějak mi to došlo ze všech těch letmých pohledů a pošuškávání si. Moje já se mě kdysi snažilo zabít.

A jednou věcí jsem si byla jistá, ona mě dostala do téhle situace, kdy pomalu ani nevím, kdo jsem a přišla jsem o lidi, kterým na mě záleželo. Musím se jí zbavit, ať to stojí, co to stojí.