Violacea III.

9. kapitola

Hlavou mi duní ohromná bolest a po obličeji se mi otírá hrubá látka, která mi dokonce brání ve výhledu. Cítím, jak mě někdo zpola nese, ale nemám sílu se člověku jakkoliv bránit nebo odporovat. Hlava se mi motá a několik momentů mám pocit, jak se opět propadám do podivného spánku.

Nakonec se probouzím a i bolest v hlavě je o něco menší a ani moje vlastní myšlenky už mi nejsou tak vzdálené. Jediné, co se nezměnilo je onen přehoz, který mi stále brání ve výhledu.

Snažím se ze sebe dostat kloudnou větu, ale místo toho mě zradí vlastní hlasivky a naprosto vyprahlé hrdlo, takže se akorát rozkašlu.

„To je taky dost." Ozve se odněkud z místnosti.

„Kde to jsem? Proč mám sakra přes hlavu nějaký pytel?!" Začnu se rozčilovat chraplavě.

„Co je tohle za hry, Andreeo?" Řekne opět ženský hlas.

„O jakých hrách to mluvíš? A co jsi vůbec zač?! Jsi policajt?" Odpovím několika otázkami.

Do očí mě udeří ostré světlo z postranního okna, když mi blondýna strhne pytel z hlavy.

„Policajt?" Změří si mě zkoumavým pohledem a pak ke mně poukáže. „Tohle to je teď nějaká tvoje zábava? Necháš se chytit a pak si hraješ jakože nic nevíš?"

Nevěřícně na ní zírám. Vůbec nechápu o čem to mluví a proč o mně mluví, jakobych jí snad už znala, přitom jsem jí v životě neviděla. „Cože?"

„Nenuť mě to opakovat." Protočí očima přitáhne si ke mně židli, na kterou se obkročmo posadí. „Předpokladám, že je to blbá otázka a stejně mi na ní neodpovíš, ale co máš sakra v plánu?"

„J-jak co mám sakra v plánu? Můj plán byl útéct od těch poblázněných lidí, kteří si mě spletli s tou ženskou z televize, která je mi až moc podobná, což je samo o sobě divný a já vážně netuším, co se tady děje, na co narážíš a proč jsem, do háje, připoutaná k židli v nějakým zatuchlým pokoji!" S každou slovem pociťuji, jak můj hlas vyskakuje o půl tónu výš, dokud se sama nepřistihnu, že opravdu křičím.

Blondýnu můj hlasitý proslov vyvede maličko z míry a hned se otáčí ke vzádeleným dveřím v rohu.

Pak ale vyskakuje ze židle, která se s rachotem převrátí na zem.

„Tak jo." Sáhne si pod bundu, pod kterou se nebezpečně zalesknou pouzdra s noži, které má přidělané k opasku. „Do teď mi to přišlo celkem vtipný, ale už mě opravdu přestáváš bavit." Místností se hrozivě rozezní cvaknutí, když odepne malinkou pojistku než mi k čelu zas a znovu přitiskne hlaveň pistole. „Řekni mi jeden, sakra, dobrej důvod, proč bych tě tu neměla zastřelit. Upřímně bych všem ulehčila práci a konečně bysme mohli skončit s tímhle městským hlídkováním, aby ses zase nepokusila vycucnout z města všechnu elektřinu a bůh ví, co bys dělala dál!" Cítím, jak se mi studený pot valí po čele a hlaveň pistole po sobě zanechává obtisknuté kolečku, dokud jí blondýna opět nesloží k pasu. „Jeden důvod. Fakt bych ho hrozně chtěla slyšet." Sykne nenávistně a začne přecházet po místnosti sem a tam.

„Já ale ani nevím, co jsem si ti udělala, že bys mě měla zastřelit." Dostanu ze sebe, když jí zaraženě pozoruji. Ruce se jí malinkou klepou, jakoby opravdu bojovala s nutkáním mě zastřelit, přestože pojistka na pistoli byla stále dole.

Jenomže sama nečekám, když mě rukojeť pistole udeří z boku do čelisti a nejspíš její vlastní zbrklost vyvede malinko z míry i blondýnu. Jenomže zmatení v jejích očích rychle střídá nenávist a ona mě výhružně bere za bradu, po které se mi řine krev z roztrženého rtu. „Nechala si umřít někoho blízkého. Což by nebylo tak hrozný. Moc mě nezajímala." Kroutí hlavou přičemž mi hrubě tiskne bradu. „Co mě na tom nejvíc vytáčí je, že si zlomila dva lidi, na kterých mi po dlouhé době opravdu záleží." Odtrhne ruku od mého obličeje s takovým odporem jakoby to byla ta nejvetší špína, ale díky tomuhle pohybu se mi naskýtá pohled na spodní stranu rukojeti, která zeje prázdnotou, protože v ní chybí zásobník.