Violacea III.

7. kapitola

Jen, co se za námi dovřeli dveře, tak jsem se ocitla v obrovském medvědím objetí Steva Rogerse, které jsem více než s radostí oplatila.

Byl to úplně stejný pocit jako když se po dlouhém dni vrátite domů z práce a oblčete si tepláky.

Steve se na chvilku odtáhl, aby si mě pořádně prohlédl než mě vtáhl do ještě jednoho rychlého objetí, ze kterého nás pak vyrušilo odkašlání.

„Já... Mám fakt strašně moc otázek." Zajel si rukou do vlasů Steve. „Jen nevím, kde začít."

„To mi povídej." Ozvalo se trochu jedovatě od Natalie.

Také jsem měla spousty otázek. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se měl od té doby, co jsme se neviděli. Nejhorší však byl fakt, že vůbec nevím, kdy nastala právě ta chvíle, od které jsme se neviděli. Byl to jako jediný proužek světla v tmavé místnosti, to byl momentálně Steve Rogers. Všechno ostatní pro mě zůstavalo ve tmě.

„Musíte být strašně unavené... Chcete si odpočinout?" Začal okamžitě, když si všiml mého okázalého zívnutí, než jsem se posadila do jednoho ze dvou křesel v jeho obývacím pokoji.

Natalie postávala u okna, čelem k městu, čímž Stevovi dala jasně najevo, že momentálně o tuhle pohostinost nestojí a tak jsem s díkem přikývla.

Steve mi ukázal jeho ložnici, ve které jsem si mohla na pár hodin odpočinout, nechal mi nějaké jeho věci, protože jsem sebou nemělá víc než onen sešit.

Popřál mi dobrou noc, ačkoliv za okny zakrytými závěsy bylo už dávno poledne.

Otočila jsem se na záda a zavřela oči, načež jsem několik chvil na to byla vyrušená rozhovorem právě Natalie Rushmanové a Steva Rogerse, který se odehrával ve vedlejším pokoji. A podle toho, jak dobře jsem rozumněla každému slovu, tak jsem usoudila, že místní zdi nejsou dvakrát tlusté.

„Asi bys mi měla vysvětlit, co se tady děje." Řekl Steve a bylo slyšet, že se snaží mluvit o něco tišeji. Pravděpodobně si byl vědom faktu, že jeho zdi jsou skoro papírové.

„Nepamatuje si mě." Odpoví Natalie po chvilce ticha.

„To mě mrzí, Nat. Ale já ji viděl na té střeše umřít." V jeho hlase je slyšet podivný záchvat paniky. „Jak si můžeme být jistí, že to není-..."

„Přiletěla jsem s ní z Wakandy. Shuri jí dala dohromady." Povzdechne si.

„Ale jak?"

„Když jsem tam do ní vystřílela zásobník, jedna ta kulka byla napuštěná Tetrodoxinem B. Bruce mi pár dní předtím pomohl s tímhle plánem a spojil mě s T'challou a Shuri, abychom měli vedlejší plán." Vysvětluje.

Dlouhou dobu je ticha, než promluví Steve: „A já ti ty slzy na té střeše, tak věřil."

„Promiň, že jsem se snažila ochránit člověka, na kterém mi záleží!" Sykne Natalie.

„Mohli jsme jí přece prohlásit za mrtvou veřejně. Nemusela si hned zdevastovat celý tým, abys jí uchránila!" Prohlasí vyčítavě.

„Jednala jsem za běhu, jasný? Nebyl to úplně promyšlený plán, ale hlavní je, že je naživu!" Oplatí mu pohoršený tón.

Opět se rozhostí ticho a já se přistihnu, jak sedím na posteli a poslouchám bez ostychu jejich konverzaci, abych se také konečně něco dozvěděla.

Ani si neuvědomuji, kdy se moje nohy dotknou studené podlahy a já v tichosti přecházím až ke dveřím, abych se dostala o něco blíže ke zdroji.

„A... Jsi v pohodě, Tasho?" Zeptá se z ničeho nic Steve.

Tasho? Co je ta za hloupou přezdívku pro člověka, kdo se jmenuje Natalie.

„Ne... Já... Já ani nevím." Povzdechne si. „Asi mě trochu vytáčí, že na samotného Kapitána a jeho dobrosrdečnost nezapomněla a na mě... No..." Je to jakobych jí úplně viděla, jak pokrčí ledabyle rameny, aby i přes to, že jí to bolí, tak se snaží svému okolí dokázat opak.

Steve se malinko uchechtne. „Pojď sem, ty tvrďačko."

Opět se rozhostí tícho a mě dochází, že jí Steve pravděpodobně nabídl útěchu ve svém náručí. „Hlavně mi před ní neříkej Natasho." Zaslechnu ještě Natalii, čímž se naprosto zarazím před vstupem zpět do obývacího pokoje. „Je hrozně citlivá, když jí někdo lže. Proto mi dovolila, abych jí vzala pryč z Wakandy."

„Takže tys mi taky lhala?" Vyjdu zpoza rohu, čímž oba dva překvapím.

Natalie... Natasha se na mě překvapeně otočí.

„Dreo..." Zvedá ruce opatrně jako bych snad byla zvíře, které nechcete vyplašit a dáváte mu najevo, že vy nejste ta hrozba. „Podívej..."

„Ne." Přeruším jí okamžitě. „Co sis, sakra, myslela?!" Vyjeknu.

„Andy, klid..." Snaží se do toho vložit Steve.

„Takže ona mě donutila soudit Shuri i T'challu za to, že mi lhali a nakonec se dozvídám, že ona mi lhala taky!" Mračím se na Steva, jakoby snad nechápal tuhle situaci.

„Všechny lži, které proběhli ať už z mé strany nebo ze strany T'challi a Shuri byli jen pro tvé dobro." Snaží se mě Natasha uklidnit.

„Jasně, takže teď se pokaždé začneš obhajovat tím, že všechno bylo pro moje dobro!" Rozhazuju rukama.

„Ale všechno bylo pro tvoje dobro!" Vyjekne zpátky.

„Tak proč si do mě musela vystřílet zásobník?" Odkážu na jejich předešlou konverzaci, ze které jsem se tuhle informaci dozvěděla.

Malinko se zarazí a hledá v mém obličeji známku po tom, že bych si snad tenhle moment pamatovala a když nic takového nenchází, tak se zamračí. „Jak dlouho si za těmi dveřmi poslouchala?"

„Dost dlouho na to, abych si uvědomila, že je možná víc než dobře, že si tě nepamatuji." Zavrčím chladně a způsobím v místnosti naprosto hrobové ticho.

Natasha bledne v obličeji, naprosto odzbrojená slovy, které jsem jí vrazila přímo do obličeje.

První se vzpmatuje Steve: „Andy, tohle přece nemůžeš myslet vá-..."

„Myslím to smrtelně vážně." Zamračím se na něj.

„Už se zase chováš jako spratek." Sykne Natasha jedovatě.

„Jak jako, že jsem si o to říkala? Ty ses tu chovala jako spratek celou dobu." Vyštěkne naštvaně.

„Protože ty sis zase celou dobu hrála na to, jak moc dobře všechno víš!"

Vzpomínka je tak rychlá, že jí skoro nepostřehnu a vyhrknu svoje slova znovu naprosto bezmyšlenkovitě. „A ty se celou dobu chováš, jako kdybys všechno věděla nejlíp!"

„Fajn..." Vydechne. „Tak jdi. Kdo tě drží? Lhala jsem ti, ne? Tak proč, sakra, neodejdeš?" Zavrčí na konci.

„Natasho..." Snaží se vnést Steve do naší konverzace, trochu zdravého rozumu.

„Fajn!" Zavrčím na ní a otočím se pryč.

Bez toho aniž by mi to došlo, že vlastně žádná z bund není moje, tak jednu popadnu z věšáku a přehodím si jí přes ramena. Otevřu dveře a malinko se zarazím ještě předtím, než je za sebou s hlasitou ránou zabouchnu.