Violacea III.

14. kapitola

Následujících pár dní jsem rezignovala od všech stresových situací, ačkoliv jedním z nich by mohla být nějaká podivná zkáza světa. Ale na všechny kolem toho bylo moc a přestože jsme se snažili plánovat a vymýšlet jiná řešení, všichni byli jen podráždění a vystresovaní. Potřebovali jsme si odpočinout. Proto jsem se rozhodla jeden den pro všechny vyhlásit stávku, kterou s mým překvapením neměl nikdo problém následovat.

Byla jsem i víceméně ráda, že ona stávka přišla zrovna na neděli, alepoň jsme mohli pak odstartovat další týden odpočatí a s čistou hlavou.

Někteří tenhle den využili tak, že dospali nenaspané hodiny, jiní se dostali k již dlouho slibovanému přečtení některých knih, Pietro na druhou stranu potřeboval dokoukat nějaký podivný seriál.

A já? Ačkoliv jsem se snažila dospat nějaké hodiny a odpočinout si na zahradě, nějak se mi to nedařilo. Moje myšlenky se stále ubírali velice nepříjemným směrem, čímž byl blízký střet s mým druhým já - Andreeou. Bylo to zajisté nevyhnutelné, to podvědomě tušili všichni na základně, ale přeci jen se to týkalo především mě. Ať to zní jakkoliv sobecky nebo ne, byl to můj nepořádek a nejraději bych ho uklidila sama za sebe. Jenomže to už tady několikrát bylo a nikdo to nedopadlo podle mých plánů, to si uvědomovali moc dobře všichni kolem mě, i já sama. Opravdu jsem se snažila si zvyknout na to, že všichni kolem mě mi jsou opravdu nápomocní a udělají cokoliv proto, aby se celá tahle situace vyřešila, jenomže můj mozek si nějak nedokázal udělat pořádek v tom, že po těch letech je tu konečně doopravdy nějaká skupina lidí, kteří to se mnou myslí dobře a záleží jim na mě. Ačkoliv už jsem s nimi byla a trochu nebyla něco málo kolem dvou let, stále tu byl ten hlodavý pocit někde vzadu v hlavě, který mě nutil brát nohy na ramena a řešit si všechno na vlastní pěst.

„Snažíš se mi vyhnout?" Ozve se najednou zrzčin hlasu zpoza keře. „Nebo sis svůj ideální volný den naplánovala i beze mě?"

Pousměju se, když si přisedne na deku vedle mě a já se bez jakých kolik okolků choulím vedle ní a pokládám si hlavu k ní do klína. „Ty víš, že to takhle není."

S maličkým výdechem zaplete ruku do mých vlasů, ze kterých následně začne tvořit maličké copánky. „Co tě trápí?" Zamumlá po notné chvíli ticha, což mě maličko vyleká od naslouchání jejímu klidnému dechu.

Smutně odvracím pohled od jejího obličeje směrem do zahrady. „J-já nevím..." Špitnu.

Zaplete ještě jeden copánek, aby mi dala opět nějakou chvíli srovnat si myšlenky v hlavě a rozmyslet si, zda-li se jí svěřím nebo ne.

Jenomže, když se rozhoduji, že zůstanu mlčet, tak je to právě ona, kdo se rozhodne prolomit ono ticho: „Nemusíš se o nás bát. Všichni tady čelili mnohem horším věcem, než je nějaký samozvanec jako ona."

„Já vím." Zamumlám.

„Máme jí na radarech už několik měsíců, víme čeho je schopná. Myslím si, že ať už to dopadne jakkoliv, máme nad ní přesilu." Mluví dál, snažíc se mě uklidnit.

„Opravdu mě děsí, jak o tom mluvíš s jistotou." Podívám se zpět na ní, abych se malinko zamračila.

Uchechtne se a podívám na mě a na to mě pošimrá pramínkem mých vlasů na nose. „Myslím, že jsem zažila dostatek misí na to, abych si mohla zhodnotit pro a proti."

Zamyslím si nad tím, jak celou tuhle situaci bere. Nebyla to žádná mise, nasazovali vlastní životy, aby zachránili mou situaci, do které jsem je všechny přivedla.

„Co když se mi nevrátí schopnosti? Co budu pak?" Zamumlám do větru otázku, která také

tížila mé svědomí. Ačkoliv jsem své schopnosti objevila víceméně nedávno, byla to tak nějak má součást a tahle existenční otázka - kdo vlastně jsem? - mě tížila už víckrát v životě. Ale tady mi bylo sebráno něco, co mě dělalo takovou, kde jsem si přišla nejsebevědomější a najednou jsem byla opět nula.

„Tohle tě tíží ze všeho nejvíc?" Zasměje se tiše a podívá se na mě. „Že nebudeš mít svoje hustý schopnosti?"

Zamračím se nad tím posměšným tónem. „Je to jedna z mála věcí, které mě ohledně téhle situace tíží, ano."

„Naznačuješ tím, že snad nejsem hustá?" Zeptá se naoko dotčeně.

„Jsi Natasha Romanovová, jsi hustá už jen tím, že jsi." Zavrtím hlavou a vyhoupnu se do sedu. „Tohle se schopnostmi nemá nic moc společného. Jen s tím, že teď, když se mi všechny vrátilo zpátky, najednou nevím, kdo vlastně bez těch schopností jsem." Začnu si proplétat nervózně prsty na rukou.

Natasha si oddechne a pak mi prsty nadzvedne bradu, abych se na ní podívala. „Ty schopnosti tě přece nedělali tím člověkem, kterým jsi byla, An. Budeš stále ta paličatá a nepoučitelná Andreea jako když si poprvé přišla do Stark Tower. Budeš stále kroutit očima nad čímkoliv, co řeknu a co se té tvojí naduté hlavě nelíbí." Zasměje se, když to nevědomky opět udělám. „A budeš stále ten člověk, který je pro tenhle tým obětovat svůj život. A co si budeme, tvoje schopnosti nás přivádí zatím jen do malérů." Uchechtne se. „Možná nám všem bude lépe bez nich. Nebo alespoň já si opravdu oddechnu, už mě nebaví tě tahat z každé bryndy." Vtáhne si mě do objetí a políbí mě do vlasů. „A navíc se opravdu nic nezmění na to, že pořád budeš moje Andreea."

______

Další kapitola a hned takhle za sebou? Teda, já se úplně překonávám. Jen jsem chtěla říct, jelikož jsem na to u minulé kapitoly naprosto zapomněla, že jsem opravdu strašně vděčná za to, jak stále čekáte na každou kapitolu a jak moc vám děkuju, za každý komentář a ačkoliv je můj time management pro psaní posledních několik měsíců naprosto příšerný, tak vy jste stále tady a toho si opravdu moc vážím, díky strašně moc! :)