Violacea III.

6. kapitola

Natalie opatrně přikývne a poté mi ustoupí z cesty, abych mohla vejít k ní do pokoje. Ještě než zavře dveře však nahlédne do chodby, jakoby se bála, že nás někdo pozoruje, což je naprosto absurdní.

Všimnu si, že narozdíl ode mě, tak ona do svého pokoje za tu dobu, co se tu zdržela nevnesla ani trochu lidskosti a u rohu postele stále ležela nevybalená taška s jejími věcmi.

„Proč si myslíš, že tě odtud můžu dostat?" Zeptá se najednou, když si všimne, jak moc okatě si prohlížím její věci.

„Nevězní mě tu. Můžu si vybrat, kdy odejdu a s kým." Pokrčím rameny a poté se otočím ke dveřím koupelny, které jsou pootevřené, takže si všimnu, že jediné, co jí tam patří jsou její hygienické potřeby a nic víc. Zvláštní.

Byla to už několikátý den a přesto si nevybalila nic jiného, než kartáček na zuby a nějakou kosmetiku.

„Dobře." Přikývne. „Nech mě to podat jinak. Proč si myslíš, že ti chci pomoc?"

Zamračím se nad její otázkou a otočím se na ní.

Ruce má založené na prsou a sama se na mě mračí. „Sama si mi řekla, že mi tu lžou. Tak proč bys mi teď nechtěla pomoc?" Zeptám se.

„Protože ještě před několika hodinami jsem podle tebe byla já ta lhářka." Oplatí mi stejným tónem.

Kývnu a povzdechnu si. „Byla jsem naštvaná a... zmatená. Ale to se moc nezměnilo."

„To není omluva." Zamrmlá.

„Taky nevím, jestli ti můžu úplně věřit." Založím si ruce na prsa stejně jako ona.

Výhružně na mě pohlédne a následně uvoňuje sevření a přejde ke svojí tašce s věcmi. Chvilku se v ní hrabe, dokud nevytáhne deník, který mi zlehka hodí, abych ho zachytila právě včas, než spadne na zem.

„Co je to?" Zamračím se a opatrně sešit otevřu.

Ze stránek na mě dýchne podivná nostalgie a tušení, že to znám.

„Prostě se tam podívej." Šeptne skoro neslyšně a posadí se na kraj postele, aby mi dala chvilku čas na to pořádne do sešitu nahlédnout.

Přelétávám očima po řádcích a zachytávám pouze útržky vět, které jsou opravdu psané mým rukopisem a přesto se zdají být tak cizí.

Ani si nevšímám, kdy dosedám na postel vedle Natalie.

...Všechno se vždycky, tak podivně zabraví. Ztmavne, když tam přede mnou bezmocně sedí. A najednou... Jako bych necítila. A jediné, co chci je se pomstít...

Belgie

...Tenhle den jsem dokonce našla i způsob, jak si to něčím zpříjemnit. Bylo to jako brát dítěti jejich oblíbenou hračku, když jsem se pokaždé zeptala na otázku, která s nimi ani neměla nic společného a oni se mohli roztrhat, aby si vymysleli, co nejvíce uvěřitelnou lež.

Německo

Přelétnu po několika ilustracích. Bylo to ono. Byl to přesně ten sešit, který jsem dnes dopoledne hledala ve svém pokoji. Ale proč ho, sakra, měla ona?

Zaklapnu stránky a podívám se po Natalii Rushmanové, která mě nenápadně pozoruje.

„Kde jsi to vzala?" Zeptám se jí.

Okamžitě uhybá pohledem. „U tebe v pokoji."

„Ukradla si to z mého pokoje? Proto jsem to tam dnes nemohla najít?" Zavrčím překvpeně.