Violacea III.

3. kapitola

Dny od seznámení se s Natalií Rushmanovou nabývali na zvláštnosti. Přišlo mi, že jsem jí měla stále za zadkem. Neustále se pohybovala po laboratoři, když jsem každé dopoledne pomáhala Shuri, často jsem jí zahlédla i na svých a Dhabevových porcházkách, když mi ukazoval místa kolem paláce.

Nejvíc mě však děsil ten fakt, že pokaždé, když jsem jí zaslechla s někým mluvit, měla jsem někde vzadu v hlavě pocit, že se baví o mně, ačkoliv to nedávalo smysl.

Zrovna jsem procházela kolem, když jsem zas a znovu něco zaslechla. Občas se mi i zdálo, že jsem na některé z obrazovek zahlédla svůj obličej, nebo alespoň se to mému obličeji opravdu hodně podobalo.

„...-Co to má znamenat?" Donesl se ke mně hlas Natalie Rushmanové.

„Snažíme se jí tím ochránit." Ozve se výhružně T'challa.

„Ochránit? Jak jí tímhle chceš ochránit?" Vzteká se Natalie.

„Alespoň se o to snažím! Jediné, co chceš ty je ji mít pro sebe! Já chápu, čím sis musela projít, víc než si myslíš. A moc dobře chápu, jaké to je ztratit někoho, na kom ti opravdu záleží, ale ona je pořád tady. Můj otec už ne, rozumíš? Tys dostala další šanci... On neměl na výběr. Wakanda jí může ochránit jen do té doby, pokud bude součástí naší společnosti a to se nestane pokud si tu nenajde způsob žití." Vysvětluje jí trpělivě, ale přesto se z jeho hlasu ozývá vztek a zároveň z něj hýří smutek nad nedávnou ztrátou jeho otce.

Uvědomila jsem si, že jsem se sama zastavila v pohybu, abych si mohla vyslechnout onen rozhovor a až teď mi dochází, jakou soukromou konverzaci tady narušuji a tak se raději rychle vydávám k odchodu.

„Nemůžu se jí jen tak vzdát-..." Zaslechnu ještě hlas Natalie Rushmanové, než zmizím za rohem.

Odevzdám Shuri poslední papíry, které po mě chtěla donést a nakonec se vydávám ke svému pokoji.

Někde vzadu v hlavě stále cítím, že se nemohu zbavit onoho rozhovoru, který jsem si nedobrovolně vyslechla.

„Na čem pracuješ?" Usměje se zrzka, která s kočičí lehkostí vkročila do místnosti, takže mi naprosto unikla přítomnost někoho jinýho a tak s tichým úlekem rychle zaklapávám sešit.

„Nic. Nic to není." Zavrtím hlavou a přitisknu si sešit blíž k sobě, což jí stejně nezabrání v tom, aby mi ho s lehkostí vytrhla a začala listovat pokreslenými papíry.

„Ne, vrať mi to!" Natahuji se okamžitě po sešitu, který je plný krátkých útržků, které mi v noci nedávají spát a maličkých ilustrací, se kterými mi pomáhál Steve.

Rudovláska se maličko mračí nad některými kresbami. „Nevěděla jsem, že... Že tě to takhle trápí." Šeptne skoro neslyšně a nakonec sešit zaklapne, uvědomujíc si, jak moc nahlédla do mého soukromí, které jsem si v sešitu uchovávala. Z pomyslného seznamu, který jsem si uchovávala v hlavě se s každou probděnou nocí pomalu stávala hmatatelná věc. Občas jsem, ale nevěděla, zda-li to byl můj zločin, který jsem spáchala v Evropě nebo  druh-...

„Dreo!" Ozve se za mnou najednou, čímž mě vyruší z mého podivného denního snění.

Polekaně sebou trhnu a otáčím se, abych pohlédla do Dhabevova obličeje, který se na mě okamžitě mile usmívá.

Za normálních okolností bych mu úsměv bezstarostně oplatila, ale teď jsem měla pocit, že jediné, co potřebuji najít je onen sešit. Pravděpodobně tam bude víc odpovědí, než dostanu od kohokoliv tady kolem.