Violacea III.

8. kapitola

Až o několik bloků později rychlé chůze mi dojde, že se mě pravděpodobně nikdo sledovat nechystá a uvědomuji si, že jsem si vypůjčila cizí bundu.

Zaštrachám v kapsách, abych zjistila komu z dvou vlastně patří. Nacházím pár pomačkaných bankovek a něco, co se až moc podobá bezdrátovému sluchátku, kterému však chybí druhé do páru a ustavičně na něm bliká červené světýlko.

V náprsní kapse však nacházím něco, co mě na několik vteřin zaráží. Jedná se o fotku, ze které se na mě směje můj vlastní obličej, když se radostně věším kolem ramen Natashe, které však do obličeje na fotce vidět není, ale prozrazují ji ohnivé lokny, které jí spadají na záda. Ze všech bund jsem musela zrovna sáhnout po té její, pomyslím si, malinko otráveně.

Ještě jednou se pořádně podívám na fotku a všímám si, jak mi v očích jiskří pobavení ze situace, která tam pravděpodobně probíhala a ačkoliv je to jen malinký detail, kterého byste si na první pohled nevšimli, ale utvrzuje mě v tom, že jsem se zrzkou musela být opravdu blízká, protože si všímám, jak má zlehka do svých prstů zamotaný pramen mých vlasů a v na fotce to vypadá, tak přirozeně, jako by to dělala často.

„Budeme odlétat, měla by ses vrátit." Zaslechnu někde v dálce, když se moje mysl vynoří z podivné tmy a plíce zlehka zalapou po dechu.

„Chci letět s vámi." Ozve se nakřáplí hlas, který bych v tu chvíli poznala kdekoliv.

„Držte se plánu, agentko." Přikáže jí někdo. „Prohlaště jí za mrtvou, uspořádejte pohřeb pro blízké a poté budete ve Wakandě vítaná při jejím zotavování."

V dálce se výhružně rozhučí motory a nikdo nic nějakou chvilku neříká. Oči mám podivně zamlžené a vůbec nedokážu vnímat, co se kolem mě děje.

„Bude v pořádku? Bála jsem se, aby ta dávka Tetrodoxinu nedala moc a ona-..." Hlas se jí láme před tím slovem, které by znamenalo můj konec.

„Reaguje na naše podněty." Ozve se hlas někoho podstatně mladšího. „Momentálně se zdá, že je i při vědomí, ale možná je to jen šok předtím než její tělo upadne do bezvědomí, což bude pro všechny lepší, alespoň se bude hojit o něco rychleji." V tuhle chvíli mi dochází, že moje tělo doslova hoří bolestí a najednou zapomínám jaké to vůbec je, když vás nic nebolí.

Cítím příval únavy a ještě než zavřu oči, tak zahlédnu záblesk zrzavých vlasů a tichý příslib brzkého shledání.

Zavrtím hlavou, abych se malinko vzpamatovala z bolestivé myšlenky, při které jsem pocítila nepříjemné svrbění v jizvách, které mi po tomhle zranění zbyla.

Přeložím fotku zpět na půl a vrátím jí do náprsní kapsy a opět se vydávám do ulic.

Čím hlouběji jdu, tím více zapomínám, kterým směrem jsem se sem dostala a pomaličku ztrácím přehled o tom kolikrát už jsem zahla doleva či doprava.

Všímám si, že se nad městem malinko stahují mraky a už v dálce je cítit vůně deště a proto se ztrácím v další ulici a než se naděju, tak se mi nad hlavou rozezvoní malinký zvoneček oznamující můj příchod do útulné kavárničky.

Přecházím okamžitě k pultu, nad kterým je pověšená televize, ve které nepřetržitě běží zprávy.

„Dobrý den, co to bude?" Usměje se na mě mladá slečna, která se ke mně otáčí s úsměvem, ale při pohledu na mě jí úsměv malinko povadne.

Zmateně se na ní podívám a pak si nenápadně prohlédnu sebe, zda-li vypadám jako někdo, kdo by sem nepatřil. Ale jediné, co vidím jsou Stevovi tepláky, které jsou mi větší a jeho triko, které na mě také visí, ale nic tak hrozného to není.