Violacea III.

1. kapitola

Pod ztěžklá víčka se mi začalo drát nepříjemné bílé světlo. Z úst mi vylétlo otrávené zamručení, čímž jsem si vysloužila něčí překvapený nádech a tak jsem se pokusila otevřít oči.

Bylo to težší než jsem si myslela a trvalo mi notnou chvíli než  si oči zvykli na na světlo.

Začala jsem si pomaličku uvědomovat, jak moc nepříjemně se mi na tvrdém lehátku leželo a tak jsem sebou maličko zavrtěla, ale bylo to jakoby moje svaly nereagovaly, takže z toho vzešlo jen podivné škubnutí.

Potočím hlavu, abych se mohla pořádně rozhlédnout, ale i kdybych se snažila sebevíc si vzpomenout, tak by mi stejně nedošlo, kde se to právě nacházím.

„To je v pohodě..." Přiskočila ke mně najednou mladá dívka a pozorně si mě prohlížela. Nemohlo jí být víc než dvacet, možná ani to ne. „Moc se nehýbej." Zatlačí mě trochu do ramen, když se pokusím zvednout.

Otevřu ústa, abych se jí zeptala, kde to jsem, ale z úst se mi vydere jen podivné zachrčení a ona okamžitě sáhne k malému stolečku a přiloží mi ke rtům hrneček s brčkem, abych se mohla napít.

„Jsem Shuri." Říká, když se jí po dvou locích podivně chutnající vody malinko rozkašlu. „Nemusíš se ničeho bát. Dala jsem tě, jakž takž dohromady." Usmívá se mile.

„T-tys mě dala dohromady?" Ptám se ještě víc zmateně.

Hrdě se na mě usměje a přikývne.

„Vždyť si ještě dítě." Říkám nevěřícně a úsměv na tváři jí maličko zamrzne.

„Děláš jako bys byla o víc starší." Protáčí otráveně očima a pak přechází k dalšímu stolu, aby si z nich vzala desky se spoustou papírů.

Jenomže já na ní jen zůstávám civět. Jsem starší než ona? A kolik mi vlastně je?

Shuri ke mně vzhlédne od papírů a oplatí mi stejně zmatený pohled. „Já chápu, že jsi asi zmatená, ale mohla bys na mě přestat civět." Zamračí se maličko.

„Promiň..." Zamumlám a otočím pohled ke stropu. „Kolik mi je?" Ptám se jí po chvilce.

Shuri se pobaveně zasměje, ale když jí věnuji jeden z dalších zmatených pohledů, tak zvážní. „Oh..." Vydechne a pak začne horlivě listovat v papírech. „Tak s tímhle jsme nepočítali." Mrmlá si pro sebe. „Víš ty co? Počkej tady... Já... budu hned zpátky." Vychrlí najednou, hodí s deskami na stůl a vyběhne z místnosti, aniž by mi dala možnost jí jakoliv odpovědět.

S povzdechem se rozhlédnu po pokoji, ale nic mi to neříká. Nic mi není povědomé. Mělo by být?

Co když bych tohle měla znát? A proto se mladá dívka tak vyděsila.

Přerývavě se nadechnu a se vší silou, kterou mám se vyzvednu na lokty, abych si prohlédla svoje tělo. Celý trup mám obvázaný stahovacími obvazy a nohy jsou plné šrámů a modřin, stejně tak moje ruce. Nakonec se vyzvednu do sedu, ačkoliv mě několikrát píchne v ranách, které se skrývaly pod obvazy. A možná to je dobře, určitě to nebylo nic hezkého.

Trhnu sebou, když do místnosti najednou vchází tmavý vysoký muž a v patách mu je mlaďounká Shuri.

Měřím si ho pohledem, ale stejně tak netuším, jak se k němu postavit. Známe se? Je to snad doktor?

„Jsem rád, že ses probudila." Pousměje se mile, ale téměř okamžitě se na jeho tváři opět usazuje vážný výraz.

Bylo to zvláštní. Proč bych se neměla probouzet? Byla jsem snad hodně zraněná? A co se mi vůbec stalo?

„Vidím, že máš opravdu spousty otázek, ale stejně tak i my." Vysvětluje muž. „Jsem T'challa, král Wakandy." Představí se a nabídne mi ruku, kterou bez rozmyšlení příjmám.

„Já jsem-..." V tu chvíli mi úplně zatrne, protože nevím, jak pokračovat. Kdo jsem? Jak se jmenuji?

„Nevzpomínáš?" Ptá se opatrně T'challa a pouští mou ruku.

Zavrtím hlavou a sklápím zahanbeně oči. Stojí tu přede mnou král Wakandy a já ani nevím, jak se jmenuji, abych se mu představila!

„Možná je to tak lepší." Pípne za jeho zády Shuri. T'challa se po ní malinko výhružně otočí a nakonec si vyslouží i můj zmatený pohled.

„Co tím myslíš?" Zamračím se na ní.

„To nic." Odpoví okamžitě T'challa a zastoupí Shuri, tak abych na ní nedohlédla. „Říkáme ti Drea." Vydechne v odpověď.

„Drea?" Zamyslím se nad jeho odpovědí a najednou jakoby mi svitlo. Ano, to je určitě mé jméno. Tak je to správně.

„Ano." Přitaká a na tváři se mu objeví maličko nervózní úsměv.

„Co se mi stalo?" Zeptám se okamžitě, toužíc vyplnit tu prázdnotu, která okupovala mou hlavu.

T'challa notnou chvíli váhá, jak odpovědět a nakonec se slova ujímá Shuri: „Pokusila ses o sebevraždu."

Její slova mě zaráží. „Proč?" Ptám se ještě zmateněji.

„To nevíme..." Vrtí hlavou Shuri. „Skočila si ze střechy, ale místo ulice si dopadla na další střechu. Našli jsme tě akorát včas. Stačilo několik dalších minut a už bych tě nedala dohromady." Chrlí překotně Shuri.

Ruka mi okamžitě vylétne k puse. „Panebože..."

„Byla jsi mimo několik desítek dní." Vysvětluje mi Shuri.

Vrtím nevěřícně hlavou. Snažila jsem se zabít? Protože... Proč vlastně? Co se mi stalo tak hrozného, že jsem se snažila si vzít život.

„Panebože!" Vyjekne někdo v dálce. „Co se jí stalo?"

„Stabilizoval jsem jí, teď jí musíš dát dohromady, Shuri." Řekne hluboký hlas.

„Udělám, co budu moc. Musím z ní dostat ty projektily, odvezte jí na sál."

Bylo to strašně rychlý slet událostí a tohle byli jediné tři věty, které jsem si z toho povyku stačila uvědomit. Ale bylo ta moje vzpomínka. Byla podbarvená mou vlastní bolestí a podivnou temnotou, která mi říkala, že takhle to být nemělo. Neměl mě nikdo zachraňovat.

Podívám se zmateně po obou. „Zachránili jste mi život." Vydechnu a Shuri s T'challou přikývnou. „Nechci být nevděčná." Zamumlám. „Ale možná jste mě tam měli na té střeše nechat o několik minut déle."

Shuri se nadechuje, aby opět něco řekla, ale T'challův pohled jí zastavuje. „Poslouchej..." Podívá se na mě. „... Naše technologie ti dala novou šanci. Možná si nic nepamatuješ, ale uvědom si, že ne každý má takovou možnost. Začít znova, s čistým štítem, ačkoliv by si to kolikrát přál a dal by za to cokoliv. Ale tobě jsme tu šanci dali." Vynutí si můj pohled a je vidět, že ho moje slova možná trochu urazila. „Nepromarni jí, Dreo."