Violacea III.

16. kapitola

Cestu za Pietrem jsem se snažila prodlužovat, jak nejlépe jsem dokázala. Věděla jsem, že se chystám sama sebe uvrtat do velmi trapné a citlivé konverzace se svým bratrem a ještě lépe jsem věděla, že to absolutně nebude příjemné pro nikoho z nás.

Ještě před obrovskými prosklenými dveřmi na terasu se několikrát zhluboka nadechnu, než se mi rozevřou dokořán.

Pietro se neotáčí, ale přesto pokládá hrnek s jeho ranní kávou na římsu a čeká až se přidám po jeho pravici.

„Dobré ráno." Vysoukám ze sebe ztěžka a vzhlédnu, abych se mohla podívat. Silně tiskne čelist a snaží se zaměřit na něco v dálce v zahradě. Přikývnu a ještě jednou se zhluboka nadechnu. „Podívej, Pietro,-..." Ale v tom mě pohotově přeruší.

„Ne, počkej, můžu já?" Podívá se na mě chladně a nečeká na můj souhlas. „Andy, já byl nadšenej, když jsem zjistil, že budu mít další sestru, to moc dobře víš, že? A nic nezmění to, že tě má nade všechno rád. Jako fakt moc. Ale od té doby, co jsi tady, tak se za tebou táhne smůla a spoustu, opravdu spoustu, problémů. A já vím, že ne vždycky to byla tvoje chyba, ale to že ses rozhodla nás několikrát dobrovolně opustit, byla čistě tvoje volba. Bylo to fakt těžký, já to vím. Chápu to. Ale vážně si mi ublížila. A nejhorší je, že ne jednou. Snažil jsem se s tebou soucítit a asi se mi to několikrát i povedlo, ale to, že tě pokaždé pohánělo sobectví mi to teď opravdu ztěžuje. A hrozně rád bych si tě vpustil zpátky do života. Strašně bych chtěl, aby všechno bylo jako dřív. Jako úplně poprvé, když tě dovezli do New Yorku, ale rozumím, že nebude. A opravdu se obávám, že tak nějak vždycky budu podvědomě očekávat tvůj útěk od nás, protože taková prostě jsi. A já byl zaslepený faktem, že jsi moje sestra a já mám dalšího člena rodiny, který není mrtvý. Byl jsem tak moc zaslepený, že jsem si tě přibarvoval. A to není vůči tobě fér." Snažím se stíhat všem jeho slovům, když se tohle ze sebe snaží dostat na pár nádechů, ale i přesto cítím, jak mě v očích pomalinku štípou slzy. „Byl jsem tak moc přesvědčený o tom, že jsi moje představa, že jsem tě nejspíš utlačoval. Chtěl jsem abys s námi zůstala, ale... Teprve si nás poznala a hodně si se hledala, vůbec jsem v tomhle na tebe neměl tlačit." Slza mi přepadne přes okraj, když si uvědomím, že se celou dobu viní za to, že jsem je opustila.

„Pietro..." Vzlyknu a on se na mě konečně podívá. Přitáhnu si ho do náruče. „Není to tvoje chyba, že jsem odešla. Omlouvám se, že jsem dopustila, aby sis myslel, že si na mě moc tlačil." Špitám mezi vzlyky, zatímco mě jeho paže také pevně sevřou v objetí a já vím, že jsme na dobré cestě. „Nemůžeš za to, mrzí mě, že sis to někdy myslel. Promiň mi to, prosím."

Stiskne mě o něco pevněji a krouživými mi pohyby mě hladí po zádech.

Setrváváme takhle pár minut, když v tom najednou ustane. Zmateně se od něj odtáhnu a všimnu, jak se nespokojeně mračí.

„Slyšíš to?" Šeptne najednou, zatímco si přeměřuje okolí.

„Co-...." Ale přeruší mě obrovský příval energie, která naše těla odhazuje přes celou terasu, zatímco se otřásá celá podlaha Avengers compoundu. V dálce slyším, jak se něco obrovského s ránami sesouvá k zemi. Pietro nade mnou leží snažíc se mě uchránit, před padajícími sutinami, které se kolem nás začínají shromažďovat. Celá rozklepaná se ho chytám jako topící se stébla. A až druhá rána mě přivádí ke smyslům, když mi dochází, že jsme pod útokem a někdo střílí přímo na náš dům, ve kterém jsou všichni, na kterých mi záleží. „Natasha!" Vykřikuji okamžitě, drápajíc se z pod Pietrova těla, ale jeho silné paže mě zastavují.