Roommate - L. S.

15. Kapitola

Louis

Probudil jsem se se zvláštním pocitem. Cítím se být využitý, protože je to už týden od toho incidentu a on se mnou nemluví skoro vůbec. Myslím že se mu jen líbil ten pocit, že jsem mu podlehl a že jsem tak slabý. Z těchto myšlenek jsem se rozbrečel a šel si psát do mého deníku. Delší dobu jsem si tam nic nezapisoval, protože jsem se bavil normálně s Harrym, ale teď to už je to při starém a možná ještě horší.

Když jsem listoval v deníku abych našel poslední stranu na kterou jsem psal, spatřil jsem někde uprostřed docela dlouhý vlas. Já nemám tam dlouhé a tmavé vlasy.

Hlavou mi projela myšlenka, že by si ho Harry četl, snažil jsem se jí vytesnit, ale tak strašně moc to dávalo smysl. Další návaly slz máčely mé tváře a já na to nemohl nemyslet.

Uricte to četl. Věděl to, že jsem k němu něco cítil a chtěl se přesvědčit. Nesnáším ho. Jak si vůbec může dovolit číst mé soukromí.

Vyběhl jsem ze svého pokoje a okamžitě vtrhl do toho jeho. Ještě spal, ale to mi vážně v ničem nebránilo, abych ho probudil.

"Ty kreténe, jak jsi mohl!?" křičel jsem hysterickým hlasem.

"Nevím o čem kurva mluvíš, ale nech mě spát"

Harry

Dneska trochu zvláštní budíček. Ten jeho hlas mi lezl na nervy. Nedalo se to vydržet. Otevřel jsem tedy oči a viděl jej jak brečí. Netušil jsem, co dělám špatně, ale rozhodl jsem se na něj neřvat.

"Četl jsi můj deník?" křikl takovým tónem až mi z toho přejel mráz po zádech.

"Tvůj co?"

"Nedělej ze sebe debila! Vlastně ty už jsi, ale odpověz normálně"

Neměl jsem na to co říct... Vlastně jsem se teď cítil hodně špatně. Sklopil jsem pohled a nevyjadřoval se.

"Beru to jako jasnou odpověď Harolde... Dělalo ti dobře mě využít hmm?" zabouchl prudce dveře.

Posral jsem to... Uznávám. Já ho vážně chtěl tehdy v té sprše jen trochu "uklidnit" ale pak jsem se lekl, že k němu opravdu něco asi cítím a proto jsem se s ním přestal skoro bavit. Nejsem žádný romantik nebo tak. Prostě ty city nepotřebuji. Alespoň jsem si to myslel, než jsem potkal JEHO.