The Same but Smaller | cz

Budík

V pokoji bylo ticho. Ačkoliv se již začalo rozednívat nějakou tu minutu zpátky, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tělo hnědovlasého mladíka mělo v dohledné době vynořit zpod peřiny. Na to byla jeho postel až příliš pohodlná a zahřátá a jeho tělo až příliš spící. Chlapec byl otočen zády k místnosti, a tak šlo sotva vidět temeno jeho hlavy a nebýt nepravidelných hrbolků, které se rýsovaly po délce světlé přikrývky, mohlo by se i zdát, že je lůžko úplně prázdné.

Těsně vedle jeho hlavy se na malém nočním stolku skvěl oprýskaný budík, jenž i přes své stáří stále spolehlivě plnil svůj úkol. A dokonce ho každé ráno plnil vícekrát než jednou. Teď však nejevil žádné známky toho, že by se chystal poskakovat po stolku, u čehož by vydával nepříjemné zvuky, které by spáče definitivně vytrhly z dřímoty.

U protější zdi, než se nacházela postel, stál dřevěný pracovní stůl s nevzhlednou židlí, avšak praktickým umístěním pod oknem, které brunetovi umožňovalo pracovat za každých světelných podmínek. Na desce stolu se pak válely různé knihy, papíry a psací potřeby, spolu s velmi starožitným laptopem, u něhož bylo s podivem, že je ještě stále, ač pomalu, schopen fungovat. Místnost uzavírala skříň s oblečením, nebo lépe řečeno na oblečení, protože většina triček, kalhot, ponožek i mikin se rozprostírala všude možně, jen ne v oné skříni.

Náhle pokojem rezonovala rána, když se dveře prudce rozrazily. Dovnitř vstoupil mladý muž s blonďatými odbarvenými vlasy. Ačkoliv byl ještě v pyžamu a nevstal před více než pěti minutami, náramně mu to slušelo. Jemu to totiž slušelo vždycky. Byl snem kdejaké holky a nejspíše i kdejakého kluka. Kdekdo mu také říkal, že by se měl stát modelem, ale on se na to vždycky jen rozpačitě usmál se slovy, že to by nebylo nic pro něj.

"Hola hola, škola volá!" zahlaholil a jako neřízená střela vyrazil k posteli svého bratra s cílem mu sebrat přikrývku. Osvědčený způsob jak jej rychle dostat z postele. I tentokrát se jí chopil a se škubnutím udělal krok zpátky, takže se rozespalý brunet v obranném gestu posadil, šmátraje všude kolem, aby svou nebohou přikrývku dostal zpátky.

"Hyung! Vrať mi tu peřinu!" rozkřikl se mladší, snaže se mžourat skrz svá polootevřená víčka. Ano, byl sice zvyklý na podobná probuzení, jenž jeho bratr s oblibou praktikoval, nikdy si však nedokázal pomoci a bojoval za každé další minuty, které by mohl strávit v teple své postele. V podstatě šlo žabomyší války mezi sourozenci, ke kterým se uchylovali i přes svůj věk, kvůli čemuž nad nimi jejich rodiče jen mlčky kroutili hlavami. Blondýn s odcizenou přikrývkou uhýbal všude možně po pokoji, až nakonec musel i druhý z chlapců vstát z postele, aby na něj dosáhl. Když se konečně zmocnil daného předmětu, postrkujíc bratra ke dveřím, vítězoslavně prohlásil: "Výborně, teď už můžeš opustit můj pokoj, Hyunjine."

Už už si sedal zpátky do postele, jenže Hyunjin ještě neskončil. "Hej, už nespi, ospalče, za patnáct minut odcházíme," oznámil mu, zatímco druhý začal zmateně pobíhat kolem a po zjištění aktuálního času proklínat nevinného Hyunjina. Tak jako obvykle. Ten se na to jen uchechtl a jal se též chystat. Přeci jen, sám byl taky stále ještě v pyžamu.

Po té, co se oba nasoukali do prvního oblečení, co jim přišlo pod ruku, a vyčistili si zuby, vřítili se do kuchyně jako velká voda, jak to i okomentoval jejich otec. Ten zrovna dojídal svou snídani. Jeho práce začínala až o něco později, což mu jeho synové odjakživa tiše záviděli. Každé ráno si užíval dlouhých pohodových snídaní, zatímco oba chlapci zmateně pobíhali po domě ve snaze stihnout přijít do školy včas. Na druhou stranu mohli být rádi, že nemuseli vsávat brzy jako jejich máma, která jakožto zdravotní pracovnice měla neustále značně napilno.

Kluci spěšně popadli něco z toho, co leželo na stole, s úmyslem sníst svoji snídani po cestě, a už vybíhali s ledabyle nazutými teniskami ze dveří, volajíce za svým rodičem slova přání hezkého dne.

"Dneska jdeme průměrně o tři minuty dříve než obvykle," oznámil brunet při pohledu na hodinky na svém zápěstí. Oba měli již dobře spočítáno, jak velké zpoždění si mohou dovolit. A zatím se jim nikdy nestalo, že by se dostavili na první hodinu pozdě. Sice by asi nebylo od věci, kdyby se po těch letech naučili lepší organizaci času, ale v podstatě stejně vždy zkysli na pošťuchování se a dohadovaní se o zbytečnostech. No jo, sourozenci.

"Kdybys byl schopen vstát dřív, možná bychom i pokořili rekord," rýpnul si starší, žvýkajíc sousto suchého rohlíku, k němuž si stačil ukrást i kus sýra.

Na to druhý zamumlal s plnou pusou: "Já za to nemůžu. Nezazvonil mi budík."

"No, to mě nepřekvapuje. Překvapilo by mě spíš, kdyby zazvonil," neodpustil si Hyunjin.

"Hej, náhodou do teď fungoval," zaprotestoval zase hnědovlásek a udeřil druhého do ramene. Pravdou bylo, že by si jeho budík skutečně zasloužil náhradníka, jenže on se ho odmítal vzdát. Tak jako svého stařičkého počítače, prosezené židle či nepřeberných kousků oblečení, které by se přeci mohly někdy hodit. Ne, že by si nové věci nemohl dovolit, jen si zkrátka ke všemu vytvořil až moc osobní vazbu, za což se mu jeho bratr jak jinak než smál.

Přesně po dvanácti minutách už dvojice stála před vysokou budovou rozhlížeje se kolem, dokud nezavětřila vysokého plavovlasého mladíka, podle něhož dokázala určit přítomnost menšího hnědovláska, který byl i z jejich party nejmladší. "Čau, Seungmine. Ach, Jeongine, konečně ses taky uráčil přijít do školy," zahlaholil brunet, jakmile se dvojici ocitli tváří v tvář.

"Hele, byl jsem nemocnej, za to přece nemůžu. Vy jdete ale zas na poslední chvíli," otočil to proti němu Jeongin.

Hyunjin se zakřenil a jako nějakou naučenou frázi pravil: "Za to může Jisung. To víte, jeho budík se rozhodl, že už by si zasloužil důchod." Všichni se rozesmáli, až na samotného Jisunga, jenž se zprvu snažil nahodit rádoby naštvaný výraz. Moc dlouho to však nevydržel a za chvíli se též k ostatním přidal. Byli zvyklí jeden druhého popichovat. Byl to takový jejich osobitý styl humoru, jenž by nejspíš nikdo jiný nepochopil.

Čtveřice se pak vydala nejprve ke školním skříňkám a hned nato do třídy, kde měla každou minutou začít jejich první hodina. Seungmin a Jeongin se usadili na jejich tradiční místo v poslední lavici u okna. Před ně se na židli zhroutili jako po náročném výkonu Jisung s Hyunjinem. I přes své bratrské zápasení byli v podstatě nerozlučná dvojka. Dokázali se spolu hodiny a hodiny bavit o všem možném, všude chodili spolu, vždy spolu seděli v lavici. Byli vlastně nejlepšími kamarády a kdekdo jim záviděl jejich blízký vztah, který se u mnoha sourozenců nevyskytoval.