The Same but Smaller | cz

Ve skutečnosti šlo o všechno

Jisung rozhodně nikdy nebyl někým, kdo by se utápěl v sebelítosti. Neměl ve zvyku se na dlouhé týdny zabarikádovat v pokoji, nikam nechodit a nikoho k sobě nepouštět. Alespoň k tomu nikdy neměl důvod.

Tentokrát však potřeboval pár dní na to, aby se z toho všeho byť jen minimálně vzpamatoval. Věděl, že mu to ve skutečnosti nijak zvlášť nepomůže, a už vůbec to nijak neotuží jeho vztahy s jeho bratrem, Felixem či Tzuyu. Ale zároveň si byl jistý, že oni by s ním ani mluvit nechtěli. Sám by nechtěl, být na jejich místě. Všechny tři zradil takovým způsobem, že mu to snad už nikdy neodpustí. A co hůř, zradil i sám sebe.

Trávil ty dny v posteli zíráním do stropu. Ne snad, že by ustavičné šrotování jeho myšlenek zajistilo, že dojde k nějakému rozumnému řešení, na nic smysluplnějšího se však nezmohl. Prostě jen ležel... a hleděl. Hyunjin mu nikdy ráno nevtrhl do pokoje a rodičům řekl, že mu není dobře, takže zavolali do školy, aby jej omluvili. Sice se s ním pokoušeli mluvit nebo do něj dostat nějaké jídlo, ale brzy pochopili, že to nemá cenu. Věděl, že si o něj jen dělali starosti, koneckonců o situaci nevěděli zhola nic, ale on potřeboval být nějakou dobu sám.

Třetího večera, od toho, kdy vyšel onen článek, se rozhodl, že se půjde ven projít. Přece jen, nemůže se celé dny jen válet a procházka na čerstvém vzduchu by mu mohla alespoň trochu prospět.

Hodil na sebe nějaké oblečení, otci, který byl ještě vzhůru, oznámil své úmysly, a vydal se do tmy. Nohy ho vedly zcela automaticky, ani nemusel přemýšlet, kam přesně míří. Loudal se uličkami, lidi téměř žádné nepotkal, a tak mohl dál hloubat.

Vzpomínal na to, jak s Hyunjinem poprvé Felixe potkali toho horkého letního dne při cestě ze školy. Jak se tehdy domnívali, že je šálí zrak. Od té doby se toho spoustu změnilo. Nejdřív se díky novinovému článku, jenž poskytla Tzuyu, seznámili s ní, po té i se samotným Felixem. Přemýšlel nad tím, jak si začínali být blízcí a on si předsevzal, že mu zůstane nablízku, kdykoli to bude potřebovat. Pak ho od sebe sám, ač nepřímo a neúmyslně, odehnal. Některé novinové články mají tu moc, že dokáží lecco zlepšit, jiné naopak dokáží jen ničit.

Nechápal teď své uvažování, když si té noci v klubu namlouval, že přece o nic nejde, pokud Felixe políbí. Ve skutečnosti šlo o všechno. O všechno, co dokázal tak rychle zase ztratit. Neměl toho dopustit. Ale hlavně taky neměl dopustit, aby to takhle daleko nechal zajít i s Tzuyu. Proč ji vůbec toužil také líbat, po té, co si takhle užíval s blonďatým chlapcem?

Nelitoval se. Neutápěl se v sebelítosti. Zuřil. Byl na sebe nehorázně naštvaný.

A taky toho měl všeho dost.

Z kapsy kalhot vytáhl mobil, jenž si pro všechny případy vzal s sebou. Když rozsvítil displej, ukázalo se na něm hned několik upozornění, zmeškaných hovorů a zpráv, jelikož o svůj telefon za tu dobu ani pohledem nezavadil. Tak jo. Teď si projde všechno, co na něj vyskočilo.

Jako první otevřel zprávy od Seungmina a Jeongina, protože u nich věděl, že půjde jen o dotazy tipu "kde sakra trajdá". A měl pravdu. I kdyby četli ten článek, což nejspíš ano, nehrozilo, že by ho bombardovali esemeskami o tom, co to provedl. Věděl, že se ho na to zeptají, jakmile se jim naskytne příležitost, neměli však důvod se na něj kvůli tomu obořit.

To se však nedalo říct o Tzuyu. Ta měla právo se na něj zlobit. Jisung pročetl několik rozhořčených zpráv od ní a pak navíc zjistil, že od ní má okolo deseti nepřijatých hovorů. Bylo od něj zbabělé, že se k tomu alespoň nedokázal postavit čelem a doteď se jí neozval. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat, ale on to zkrátka neudělal.

Vytočil její číslo. Vyzvánění uslyšel jednou, dvakrát, osmkrát, až hovor nakonec spadl do hlasové schránky. "Ahoj, Tzuyu. Moc se omlouvám, že jsem ti doteď nezavolal. Moc mě mrzí, co se stalo. Rád bych ti to nějak vysvětlil, ale bohužel pro to žádné vysvětlení nemám. Rozhodně ne takové, které by moje počínání nějak ospravedlňovalo. I tak... kdybys se mnou chtěla mluvit, byl bych za to moc rád," domluvil a pak schránku ukončil.

Nezbylo mu, co by teď ještě mohl udělat. Hyunjin... toho měl ve vedlejším pokoji, stačilo jen, aby za ním zašel. Na to se však bude ještě potřebovat psychicky připravit. A Felix telefon nevlastnil. Zůstalo tedy nabíledni, co vlastně o tom všem ví. Nicméně když se bude chtít ukázat, má možnost udělat to sám. Jiným způsobem ho prostě kontaktovat nemůže.

Nakonec ještě spustil ikonku internetu a prošel si články a fanouškovské stránky, které by nějak reagovali na onen článek. Dle očekávání se to všude řešilo poměrně hodně, ale naštěstí ve většině případů nešlo o nějaké nenávistné komentáře. Spousta lidí posílala reakce jako "to je roztomilý" nebo v ještě lepším případě "nechte je na pokoji, vždyť mohou si dělat, co chtějí".

Na jednu stranu bylo pochopitelně úlevné, že na ně nikdo příliš nekydal hnůj, i když to mohlo být jen dočasné. Na tu druhou však Jisunga znepokojovalo, že si všichni mysleli, že se jedná toho Felixe.

Nebylo to správné. A moc se mu to nelíbilo.