The Same but Smaller | cz

"Půjdu rád."

Za zmateného pobíhání se nakonec oběma bratrům podařilo vyplnit misi, takže se již oba oblečení ochomýtali v kuchyni, aby si připravili ingredience na nějaké rychlé jídlo. Felix zatím na oba pobaveně hleděl ze svého ctěného místa z pohovky v obýváku, který byl s kuchyní propojen. Nabízel se, že jim rád pomůže, ale ti dva odmítli. Teď už věděl proč: když se v prostorné kuchyni vyskytovali Jisung a Hyunjin současně, najednou působila poněkud stísněně.

"Podal bys mi tu papriku tam?" ukázal mladší z dvojice na červenou zeleninu a nakláněl se, jak se snažil dosáhnout na ni sám.

"Na," vrazil mu onu potravinu do ruky Hyunjin a pokračoval v míchání směsi, jež už se smažila v pánvi.

"Jo, a ještě ten nůž, prosím tě," vzpomněl si ještě brunet.

Hyunjin se na něj otočil a dal si ruce v bok. S lehce podmračeným výrazem jej skenoval pohledem, a ačkoliv nešlo o nic závažného, Jisung si uvědomoval, že se tu tak akorát jeden druhému plete. Což blondýn bytostně nesnášel.

"Radši to už nechám na tobě," zvedl ruce vzhůru Jisung, jakože se vzdává, a na to se otočil na patě a raději se odešel věnovat Felixovi. Ten si snad jeho přítomnosti bude více vážit. Pokrm už byl stejně skoro hotový, a tak bude lepší, když finální kroky nechá na Hyunjinovi.

Felix se smál ještě tehdy, když si Jisung sedal vedle něj. Působil nezvykle uvolněně. Jisung uvažoval nad tím, s jakým záměrem původně přišel a zda by jej neměl pobídnout, aby mu to sdělil. Nechtěl však ničit jeho náladu, navíc kdyby něco důležitého potřeboval, řekne mu to, až sám uzná za vhodné. A třeba jen toužil po společnosti.

Hyunjin byl očividně stejného názoru a taky si tak moc užíval ležérní atmosféry, která v domě panovala. Po chvilce jeho hlava vykoukla z kuchyňského koutu a navrhl Felixovi: "Když tě tak pozoruju... Nechceš se přidat k nám a našim dvěma kamarádům a jít s námi do klubu?"

Felixův výraz trochu zjihl. Na zlomek vteřiny mohl Jisung jasně vidět, jak nad tím opravdu uvažuje. V obličeji se mu vystřídalo překvapení, šok i strach, nakonec si sám pro sebe nepatrně zakroutil hlavou, přičemž už mu ale rty zase zdobil úsměv.

Brunet vedle něj si tohle gesto vyložil jako nesouhlas, který zkrátka chtěl ze zdvořilosti oživit o úsměv. Bylo mu nad Slunce jasné, že by se k nim jen tak nepřipojil, a moc dobře chápal proč. Proto svého bratra neváhal doplnit: "Samozřejmě nemusíš... vlastně nevím, jak to hyunga napadlo, když-"

"Půjdu rád," prohlásil pevným hlasem Felix a tentokrát s nadšením přikývl, snad jako by veškeré obavy házel za hlavu a nechal si prostor pouze pro těšení se.

Jisungovi klesla brada a s ustaraným pohledem si mladíka prohlížel od hlavy až k patě. Nedovedl uvěřit, že skutečně slyšel to, co slyšel. Felixův výraz však jeho slova jen potvrzoval. Už to nebyl ten kluk, který se vyhýbal všem lidem, dokonce i Jisungovi samotnému. Staršímu nedávalo smysl, kdy a jak se stihl takhle změnit. Nebo zda si jen stačil zvyknout na zdejší podmínky, i když mu to přišlo zcela nepravděpodobné.

"Jsi si... jistý?" vypadlo z Jisunga.

"Však ho nech. Myslím, že je fajn, že chce jít s námi," ozval se Hyunjin z druhé strany místnosti, ale podle toho, že se z jeho směru až dosud také neozývaly žádné zvuky, dalo se určit, že i on na okamžik zamrzl v pohybu, protože takovou odpověď nepředpokládal.

"Říkal jsem ti přece, že chci trochu líp poznat tvůj... váš život tady," vysvětloval Felix, "kromě toho... vím, že se mi nic nestane, když budu s vámi. Stejně mě tu nikdo nezná, ačkoliv se spousta mých potenciálních fanoušků domnívá, že jo."

Jisung přikývl. Jeho vyjevený výraz pomalu střídal upřímný úsměv. Sice mu jakýsi tichý hlásek říkal, že to není úplně tak bezpečné, jako si to Felix představuje, ale snažil se ho ignorovat. Když bude s námi, nic se mu přeci nestane. Nakonec zahlaholil: "Kdybych věděl, že bys s námi zašel do klubu, zeptal bych se tě už dávno."

"To těžko, od té doby, co jsme ho poznali, jsme v žádném nebyli," odporoval šéfkuchař naposledy míchaje směs v pánvi, "no nic, večeře je hotová."