The Same but Smaller | cz

Medailonek

Jisung se v posledních dnech naučil, jaké to je být sám, ne však přímo v negativním slova smyslu. Šlo v podstatě o jeho vlastní volbu. Ve škole sice komunikoval se svými kamarády, ale odpoledne podnikal dlouhé procházky, z nichž se vracel až v době večeře. Doma vždy prohodil pár slov s rodiči nebo i s Hyunjinem, který už se na něj evidentně tolik nezlobil, ačkoliv o té záležitosti se již znovu nebavili.

Čím více takových chvil o samotě trávil, tím více si uvědomoval, co všechno udělal špatně. O to více mu také chyběla jednak Tzuyu, protože to byla moc milá dívka, kterou měl rád, ale hlavně pak Felix. To, jak mu přirostl k srdci, v plné míře vycítil až tehdy, kdy o něj přišel. A to byla další životní lekce, jež se naučil. Navíc věděl, že i kdyby nikdy nemohli být spolu, měl tu pro něj alespoň zůstat jako kamarád a nejbližší člověk, kterého si ve zdejším, a pro něj stále neznámém prostředí mohl přát.

Zrovna když jednoho dne odcházel ze školy, hlavu sklopenou k nohám, všiml si na zemi něčeho blyštivého. Nejspíš by tomu nevěnoval pozornost, ale jelikož se ona věc nacházela přímo před jeho chodidly, nemohl nepoznat, že jde o zlatý medailonek na jemném řetízku. Ta věc už očividně měla svá nejlepší léta za sebou, díky čemuž v Jisungových očích jen stoupla její cena. Chlapec miloval staré předměty, ke kterým si lidé vytvořili vazbu.

Zvedl jej. Když bříšky prstů přejel po oblém přívěsku, měl pocit, jako by se dotýkal něčeho jemu blízkému. Na první pohled se mohlo zdát, že to bylo naprosto bezvýznamné, on si ale mohl být jist, že takové medailonky s sebou člověk nosí v případě, kdy si chce alespoň symbolicky udržet u sebe přítomnost jemu blízké osoby. S tou jistotou jej také otevřel.

Uvnitř byla stará fotka dvou žen sobě podobných. Očividně šlo o matku s dcerou. Obě hnědovlasé, s tmavýma očima, již Jisung až moc dobře znal.

Věděl, komu šperk patří. Nemusel se ani rozhlížet, aby poznal místo, na kterém se nacházel. Všechno mu to zapadalo do sebe. Jen o pár vteřin později si náhrdelník strkal hluboko do kapsy, aby měl jistotu, že jej neztratí.

Kráčel dál nevěda kam. Přesto však jako by jeho nohy věděly určitě, kde se nachází jeho cíl. A i jemu to pak došlo. Vycítil, že se to stane a že je na to připraven.

A pak už před ním stál on. Ofina jeho blonďatých vlasů mu padala do očí a na pleti bez jediné chybičky se skvěly pihy. Drobná postava zahalená v obnošeném, přesto však čistém oblečení jen podtrhávala jeho vzhled. Brunet stál jako u vytržení.

"Felixi! Tak dlouho jsme se neviděli a já... chyběl jsi mi. Tak strašně moc jsi mi chyběl," pověděl mu, jakmile k sobě došli a jeho oči se při těch slovech zaleskly slzami. Pak rukou šáhl do kapsy a krátce stiskl medailonek, jenž po té vytáhl ven. "To on mě k tobě přivedl. Našel jsem ho. A bylo mi hned jasné, že patří k tobě. Ani nevím jak, najednou jsem věděl, kam mám jít, abych tě našel."

Objetí, které následovalo, bylo tak vřelé, až se Jisung zajíkl. To už plakal naplno. Blondýn jednu ruku napouštěl ze zad druhého a druhou si převzal řetízek, který si mezi jejich torsy přiložil k hrudi. I jeho stačila celá situace dojmout. I jemu druhý mladík nepopsatelně chyběl.

"Děkuju. Za to, že jsi ho našel. Je pro mě moc důležitý," špitl Felix.

Když se od sebe mírně vzdálili, jen natolik, aby si navzájem viděli do očí, které oběma hrály emocemi, Jisung spustil: "Já... vím, že to, co jsem ti udělal, nezvrátí žádný počet omluv. Přesto však... chtěl bych, abys věděl, jak moc mi na tobě záleží. A že i když jsem svou šanci pokazil, stále bych rád, kdybys u mě cítil alespoň nějaké bezpečí... že za mnou můžeš přijít, protože... vím, jak těžké to může být, když jsi někde sám."

"Hyung," bylo to jediné, co opustilo ústa mladšího. Pak už se stačil jen postavit na špičky a Jisunga, kterého to velmi překvapilo, políbit.

I přestože už Jisung několik takových chvil zažil, tenhle z nich byl zdaleka ten nejsilnější. Užíval si jej plnými doušky a do polibku se zapojoval, jako by to mělo být naposledy. Opět se v momentu tak ztratil, že dovedl vnímat jen jeho, ovšem tentokrát už necítil žádné obavy, zda je to, co dělají správné či nikoliv, nebo jestli je někdo nespatří. Na ničem z toho teď, a ani nikdy potom, už doopravdy nezáleželo, neboť věděl, že tohle správné je.

"Mám tě moc rád, hyung," řekl udýchaně Felix, když svá ústa rozpojili.

Jisung v odpověď Felixovi věnoval pusu na čelo a pak pravil: "Pojď, půjdeme."

"Kam?"

"Domů."

To slovo padlo tak prostě, že to Felixe zahřálo u splašeně bijícího srdce. Znělo to, jako by Jisungův domov byl i jeho domov. A ačkoliv po devatenáct let měl svůj domov někde úplně jinde, na této planetě mu jiné místo domovem nemohlo být natolik jako dům Jisungovy rodiny. S tou myšlenkou jeho koutky úst vyšplhaly až k výšinám.

Brunet jen velmi nerad odvrátil pohled od drobného chlapce, když jej chytl za ruku a propletl si s ním prsty. Tentokrát neměl potřebu se schovat před ním nebo sám před sebou. S poťouchlým úsměvem se vydal ke svému bydlišti a nestrachoval se, že by se jejich spojené dlaně snad mohly stát terčem zvědavých očí a bulvárních článků. Už nikdy nesměl dovolit, aby ho něco takového trápilo.