The Same but Smaller | cz

Odpuštění

"Tzuyu?" oslovil nejistě Jisung dívku, která šla proti němu. Nepotkal se s ní už několik dní. Vlastně od té doby, co se tehdy marně snažil dát do kupy, co napáchal. Trochu ho zamrzelo, že ji takhle zastíral, vždyť se přece mohl pokusit s ní promluvit ještě jednou, tentokrát vážně jen mezi čtyřma očima. Na druhou stranu, třeba jí čas prospěl. Třeba už se na něj tolik nezlobí.

"Jisungu," promluvila klidně a když s ním spojila pohled, nenašel v něm chlapec žádné známky hněvu. Možná by se mohl pokusit, aby zůstali alespoň přátelé. Moc by si to přál.

Prohlédl si její jako vždy upravený vzhled. Dlouhé vlasy, které zářily novou růžovou barvou, měla zapletené do copu, na obličeji vkusnou vrstvu líčidel, zrovna tak, jako si na ní pamatoval. Po kruzích pod očima či jiných známkách o nespavosti k jeho libosti nezbývaly ani památky. Jako oblečení tentokrát zvolila slušivý černý kostýmek doplněný o džínovou bundu a plátěné tenisky.

"Rád tě vidím," hlesl Jisung s úsměvem, "nemáš chvíli čas?"

Dívka na zlomek vteřiny zaváhala, pak však k mladíkově úlevě přikývla. A ještě víc ho potěšilo, když souhlasila, že spolu zajdou na kávu. Koneckonců, bylo brzké odpoledne a on stejně neměl nic lepšího na práci. Původně měl namířeno domů, kde v posledních dnech vyhlížel svého přítele. Ten se však od jeho nejkrásnější noci v životě neukázal, což jej začalo nemálo děsit. Bál se, že něco pokazil, a proto se mu teď vyhýbá. Nebo hůř, že se mu něco stalo. Pohrával si i s myšlenkou, že už je možná doma, na své planetě, ale tu pokaždé zavrhl. Přece by se s ním rozloučil. Určitě by to udělal.

Když seděli na pohodlných sedačkách, před nimi hrníčky s tmavou tekutinou, hodnou chvíli oba váhali, jak by měli začít konverzaci. Vlastně to bylo divné. Jisung si už začínal myslet, že se musel asi pomátnout, když dívku pozval na kafé. Jakkoli moc si přál uklidnit mezi nimi situaci, náhle pochyboval, že by něco takového vůbec bylo možné. Teď už to však nemohl vrátit. Jediná jeho možnost byla to alespoň zkusit.

"Totiž... abych pravdu řekl, nevím, jak začít," pokrčil rameny nesměle, dával si však pozor, aby pohledem neuhnul své společnici, "ale co vím určitě, je, že se ti chci upřímně omluvit. Za všechno. Tzuyu... já... jsi skvělá dívka a to poslední, co bys po mě měla žádat, je upřímnost. Ani tu jsem ti nedal. Mrzí mě to."

"Já vím," vydechla Tzuyu a její tón postrádal jakoukoli emoci. Spíš jako by to konstatovala. "Vím, že tě to mrzí. I mě to mrzí... já jsem taky nereagovala úplně nejlíp. Mám tě moc ráda, Jisungu... když jsem začínala mít pocit, že by mezi námi mohlo být něco víc, té představě jsem se natolik oddala, že... to všechno, co se pak stalo, pro mě bylo jako kudla do zad. Nemohla jsem tě pak ani vidět."

"A myslíš... že bys dokázala..." Jisung to nedokázal ani vyslovit. Nevěděl totiž, jestli vůbec chce znát odpověď, neboť ta by mu mohla sebrat i ten malý plamínek naděje, jenž mu ještě zbýval. Ublížit člověk dovede během velmi krátké chvíle, napravit to však může zabrat mnoho času, pokud vůbec nějaká šance k nápravě existuje.

"Jestli bych ti dokázala odpustit? To bych dokázala. Vlastně... už se stalo. Jen nevím, jak rychle dokážu zapomenout, to jsou dvě úplně rozdílné věci."

"I tak. Děkuju. Znamená to pro mě hodně... asi ale neexistuje šance, že bychom zůstali přátelé, co?"

"To asi ne," zasmála se Tzuyu, patrně pobavená naivitou bruneta, "možná časem... nevím. Teď by to asi... nemohlo fungovat, to asi chápeš sám."

Jisung přikývl, jelikož s tím vlastně souhlasil. Jsou lidé, kteří do vašeho života přicházejí a pak zase odcházejí a vy s tím nic neuděláte. Můžete si jen uchovat ty nejhezčí vzpomínky na ně a střežit si je jako něco velmi cenného. A on věděl, že v případě této dívky má rozhodně na co krásného vzpomínat. Za to musí zůstat vděčný.

"Děkuju," zopakoval po chvíli a myslel to nanejvýš upřímně.

Tzuyu se zvedly koutky. To už Jisung došel k závěru, že jejich sedánek je nejspíš u konce, v tom ho ale dívka překvapila. "A co Felix? Mluvil jsi s ním ještě?"

To slovo ještě znělo znepokojivě, jako by snad věštilo jakousi poslední šanci, pro hocha však mnohem větším oříškem bylo vymyslet co nejpříhodnější odpověď. "Vlastně... ano, mnohokrát."

Nemusel to ale rozvádět, aby to bylo druhou stranou pochopeno. Tzuyu ho však se svým dalším dotazem znovu dovedla k údivu: "Takže jste se rozloučili? To je dobře-"

"ROZLOUČILI!?" Sakra, sakra, sakra. Co tím myslela? Co tím proboha myslela?

"No... Hyunjin říkal, že..." Tzuyu se zarazila, když zmapovala zmatený a znepokojený výraz Jisunga, "počkej... ty nic nevíš? To jsem asi něco prokecla, že?"

Jisunga zaplavily emoce tak, že nebyl sto racionálně uvažovat. Felix se nemohl vrátit na svou planetu bez toho, aby se s ním rozloučil... pokud ovšem věděl, kdy k tomu dojde. Jestli to však sám nevěděl, jak mohla být Tzuyu obeznámená s tím, že k tomu došlo? Ne. Určitě to věděl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu to neřekl jemu, ale místo toho to oznámil jeho bratrovi, který to pak sdělil Tzuyu. Nedávalo to absolutní smysl.

"Už budu muset jít," vyhrkl Jisung spěšně, zatímco v kapse kalhot lovil bankovky. Jakmile jich vytáhl dostatečnou sumu za oba nápoje, neobtěžoval se s nimi chodit na bar a místo toho je pohodil volně na stůl, věnoval Tzuyu slušný pozdrav a v dalším okamžiku už vybíhal ze dveří.

Domů se snažil běžet, ale spíše by se to dalo nazvat klopýtáním. Jak se jeho tělo třáslo, a zrak mlžil, málem několikrát skončil na zemi, ale bylo mu to jedno. Potřeboval se co nejdříve dostat mimo lidi a taky co nejdříve chtěl od Hyunjina slyšet, co mu Felix všechno pověděl. Nedovedl přijmout, že by tohle byl konec, tak náhle a bez vysvětlení. Zlobil se na Felixe, že mu nic nenaznačil, hněval se i na Hyunjina, že mu to tajil. Ale hlavně pociťoval smutek, až ho bolelo na hrudi takovým způsobem, že si mohl být jist, že pálení na plicích způsobené během bylo proti tomu nic.

V předsíni ze sebe skopl boty, do obývacího pokoje ani nenahlédl a zamířil si to hned k bratrovu pokoji, do kterého bez zaklepání vpadl. Pro jednou měl pořádný důvod využít způsobu, který obvykle praktikoval Hyunjin. "Proč jsi mi to neřekl!?"