The Same but Smaller | cz

Co teda doopravdy chtěl?

Když se pozdního odpoledne Jisung svalil do svého lože, zmoženě si oddechl. Nedalo se říct, že cokoliv toho dne šlo podle jeho plánu, ba naopak všechno skončilo fiaskem. To měl nejspíš z toho, že se k problému snažil neotáčet zády. Sice si nepředstavoval, že by to všechno zvládnul urovnat hned, ale celý odpolední rozhovor, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, jen přiléval benzín do ohně.

Po té, co byla vznesena otázka ohledně jeho tužeb, celá tahle sešlost se prakticky rozprchla. Felix se omluvil - ano, omluvil - s tím, že bude muset jít, což byla pochopitelně zástěrka a ještě ke všemu chabá. Proč by se proboha vůbec měl omlouvat? Jeho slušné vychování působilo ještě šíleněji, než kdyby se na místě rozkřičel. A v případě Hyunjina a Tzuyu se o žádném hraném klidu hovořit nedalo, takže ani oni nezůstali na místě o moc déle.

Jedno se ale muselo nechat. Jisunga to donutilo se skutečně zamyslet. Celou dobu si totiž lámal hlavu s tím, co by asi tak měl těm třem říct a hodlal to jednoduše svést na svůj zmatek v hlavě, který si měl urovnat před tím vším.

Ovšem. Jenže co teda doopravdy chtěl? Měl pocit, že o tom nemá ponětí ani teď. Proto ve skutečnosti ani neměl možnost se vyslovit. To patrně bylo tím důvodem, proč nedokázal odpovědět na otázku zdánlivě tak prostou.

Pravdou zůstávalo, že ten večer s Felixem se mu jevil jako pohádkově kouzelný. Tehdy měl pocit, že to, co dělá, je správné. Jenže i přes to o několik dní později dopustil, že i Tzuyu se mu dostala pod kůži. Dopředu si to naplánoval, snad jen proto, aby si to mohl porovnat, nebo proč vlastně? Tím hůř, že když líbal Tzuyu, před očima mu tančil jasný obraz malého pihovatého blonďáčka. Celé se mu to zdálo přitažené za vlasy.

Chlapec si rukama promnul oči a vědomě se pokoušel vytlačit veškeré myšlenky. Čím víc se situací zabýval, tím větší nepořádek se mu v hlavě rozprostíral. A ještě pár hodin zpátky zažil, jaké to dovede mít následky. Nechtěl, aby se o něj znovu pokoušely mdloby.

Ozvalo se slabé zaklepání a dovnitř vešel jeho bratr. Ve tváři měl rozrušený výraz, ale Jisungovi se zdálo, že nejde o vztek, spíše o směsici soucitu a lítosti, podobně jako toho dne, kdy mu ukázal ten článek. Zavřel za sebou dveře a potichu došel k okraji postele, na nějž se posadil.

"Hej, brácha, jen... chtěl jsem se ti omluvit, že jsem dneska tak vyletěl. Asi nebylo fér tě nazývat děvkou a... tak..." vylezlo z něj a mladší začínal rozumět jeho výrazu.

Hyunjin nerad používal takové nadávky, které by jakkoliv souvisely s jejich minulostí. V případech, kdy na sebe při hádkách zvýšili hlas, či se nepěkně oslovili, se jim nikdy z pusy nevydraly takové nadávky. Bylo akceptovatelnější se navzájem nazývat idiotem než děvkou.

"To je v pohodě, hyung. Vždyť si to vlastně... zasloužím," sypal si Jisung popel na hlavu a sklopil pohled ke svým prstům, jež mezi sebou různě proplétal.

"O to nejde. Jakkoliv moc se na tebe zlobím, což se mimochodem nezměnilo, aby sis moc nemyslel, jo... prostě... takhle se oslovovat nesmíme," trval si na svém blondýn a roztržitostí se ošíval.

Mohlo se zdát úsměvné, jak roztěkaní kolem sebe ti dva byli, kdyby ovšem nešlo o takovouto situaci. Jisung by i připustil, že mu to hrálo do karet, protože když si Hyunjin dával něco za vinu, jeho rozzuřenost se ve skutečnosti o něco umírnila. Takovou troufalost by sice nahlas neřekl, ale v hloubi duše mu dodávala naději. Toužil se se svým bratrem udobřit co nejdřív, neboť si zoufale uvědomoval, že bez něj chodí jako tělo bez duše. Možná na něm byl trochu závislý, to musel uznat, ale bezpochyby to bylo vzájemné. Proto musí začít u něj. Dokud si zpátky nezíská svého bratra, nedokáže to ani u Felixe a Tzuyu.

"Nesmíme. Už nikdy," potvrdil nakonec a na důkaz svých slov s Hyunjinem spojil pohled.

Vzpomínky na jejich biologického otce byly příliš bolestivé. Tohle tehdy v klubu svým přátelům neprozradili, ale po zdlouhavém hledání se jim podařilo jej kontaktovat. Z toho, co se dozvěděli o jeho životním stylu, či spíše nestylu, si mohli jen potvrdit svoji domněnku o jeho záletnictví. Jejich zploditel vymetal jeden strip bar za druhým, a proto označovat kohokoli jiného za lehkou děvu nebylo přípustné. Nenáviděli ho. A nenáviděli jakékoli myšlenky spojené s ním.

Jediné, čemu na tom všem nepřišli na kloub, byly jejich matky. Proč si je tehdy vlastně nechali, když je pak stejně odložili? Už však neměli možnost jak to zjišťovat. Hyunjinova rodička zemřela před několika lety. Ta Jisungova se stala nezvěstnou.

"Jak dlouho ses sházel s Tzuyu za mými zády?" zeptal se napřímo starší z dvojice, na což Jisung zalapal po dechu, jelikož nečekal, že na něj zrovna teď přiletí něco takového.

"Vlastně... moc dlouho ne. Celou dobu jsem si myslel, že jde po tobě. Zpočátku jsem žárlil. Do toho všeho se začal míchat Felix. Ach jo... všechno se to tak zkomplikovalo... chci říct, že já jsem si to zkomplikoval. Nevím, asi jsem vůbec nepřemýšlel, jak tím ublížím vám všem. Věděl jsem, že se ti líbí a-"

"Na to se vykašli. Víš, ona chtěla být stejně s tebou, co bych s tím zmohl?" zakroutil si pro sebe hlavou Hyunjin, přičemž jeho rty dokonce zdobil mírný úsměv, "Mě spíš mrzí, jak jsi pomotal hlavu těm dvěma. Jisungu, oba tě měli rádi, to si snad uvědomuješ. Měl jsi v rukou plnou moc a zneužil jsi jí. Jsem zvědavej, jak si to teď u nich vyžehlíš."

"Já nevím... mám pocit, že nejdřív musím vyžehlit sám sebe."

Tomu se Hyunjin nahlas zasmál.

"Takže vážně nevíš, koho z nich jsi chtěl? To je trochu trhlý, víš to?"

"To vím. Sakra... Když... když jsem líbal Tzuyu-"

"Počkej, nevykládej mi, jak-"

"Klid. Chtěl jsem jen říct, že jsem pořád před očima viděl Felixe. Ale zároveň... než jsem se k ní naklonil, myslel jsem si, že to vážně chci. S ní."

Vypravit ze sebe tuto myšlenku, jakože skutečně ji vyslovit před někým nahlas, znělo ještě zvráceněji, než když ji měl Jisung doteď jen usazenou v hlavě. Ale ačkoliv mu to s rozřešením nijak zvlášť nepomohlo, alespoň drobná tíha mu z ramenou spadla. Asi někdy vážně platí, že sdílená bolest je poloviční bolest.

"Ty v tom vážně lítáš až po uši, co?" zakřenil se Hyunjin, nikoliv škodolibě, ale spíš vědoucně, zatímco se jal odcházet, "jen sis jaksi nevybral, s kým to své lítání budeš sdílet."