The Same but Smaller | cz

Pusa na dobrou noc

Felixovo sevření bylo i přes jeho drobnou postavu velmi pevné a čišelo z něj snad tisíce příslibů a díků. Bylo srdečné a upřímné a o to si jej Jisung víc považoval, když věděl, že udělat takový krok jistě stálo mladíka velké odhodlání. Běžně neukazoval náklonnost lidem takovýmto způsobem, pokud ovšem ano, mělo to vždy nějaký důvod.

Brunet se snažil opětovat veškerou sympatii a sdělit tak neméně pocitů. Oba pochopili, že tohle vydalo za desítky slov.

"Díky," zamumlal sotva slyšitelně Felix, hlavu zabořenou v hrudi Jisunga. Dovolil si nosem nasát jeho jemnou vůni a okamžik si tak o to víc otisknout do paměti.

"Hyung. Dneska... myslím, že jsem připravený jít s tebou k vám domů," pronesl rozvážně a od druhého se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí.

Jisung se ptal sám sebe, jak to, že se v blondýnovi toho dne našlo tolik odvahy překonat své zábrany. Byl za to rád. Na druhou stranu si se znepokojením uvědomil, že je čtvrtek pozdě večer a nejen že doma už budou všichni jistě spát, ale navíc má dalšího dne vstávat do školy. Stihl si však brzy zopakovat svůj vlastní slib, že se Felixovi bude věnovat, kdykoli jen to bude potřebovat. Nesměl ho odmítnout. A ani ho nechtěl odmítnout.

Po krátkém zaváhání hodlal druhého zase ujistit, proto jej uchopil za obě dlaně, když přikývl. Ve světle lampy se Felixovy oči zatřpytily.

Cesta proběhla rychle, beze slov. Až před budovou se Jisung otočil na svůj doprovod a řekl: "Musíme být potichu. Všichni už spí. Půjdeme rovnou do mého pokoje."

Felix přitakal.

Proklouzli vchodovými dveřmi, uvnitř ani nerozsvěceli. Když se dostali šerem až do Jisungova pokoje a zaklapli za sebou dveře, starší si oddechl.

"Víš, mě nikdo vidět nemusí, když nebudu chtít," připomněl Felix s úsměvem, "ale... chtěl bych pochopit, jak funguje zdejší život. Proto se budu snažit své přemisťování omezit, pokud nebude vyloženě zbytí. Přál bych si... žít jako ty."

Ta slova Jisunga hřála, sám netušil proč. Patrně se mu prostě líbilo, jak se Felix snaží přizpůsobit zdejšímu životu. Kvůli němu. Úsměv druhému opětoval.

"Potřeboval bych se vykoupat. Můžeš pak jít taky, když budeš chtít," vyslovil Jisung a zmizel zase za dveřmi.

Jakmile se s Felixem vystřídali, zamkl za nimi Jisung dveře od pokoje. Nemohl riskovat nějaké tradiční Hyunjinovo probuzení nebo něco podobného.

Konečně měli příležitost a dostatek osvětlení vidět se navzájem trochu jasněji. Volné bílé tričko, jež Jisung Felixovi půjčil, na jeho drobném torzu viselo tak, že mu zakrývalo téměř celé tělo. Krátké šortky se mu naopak pod jeho lemem úplně ztrácely. Jisung si nemohl nevybavit, že je to poprvé, co jej má možnost vidět v něčem jiném než normálně. Vypadal... dalo by se říct svůdně... no, kdyby si něco takového oblékla Tzuyu, rozhodně by to svůdné bylo.

"Máš to tu hezké," zašvitořil Felix rozhlížeje se kolem.

Jisung zamrkal a najednou vyrazil ke své posteli, snad aby nebyl přistižen při činu. Natáhl se na jednu polovinu a gestem pokynul Felixovi, aby si taktéž udělal pohodlí. Ten zprvu sice působil nejistě, pak se několika kroky a pohyby též ocitnul v obdobné pozici jako druhý.

"Co jsi mi to nutně potřeboval říct odpoledne?" vzpomněl si Jisung a než se podepřel na ruce, aby se natočil k druhému, pohlédl na svůj budík na nočním stolku. Ano, stále se jej nevzdal, ačkoliv tak tvrdil, a i když už mu odzvonilo, ručičky se s přehledem na ciferníku stále pohybovaly. Zrovna ukazovaly něco po půlnoci.

"Vlastně..." zdráhal se Felix, zatímco se taktéž natočil čelem ke staršímu, "to asi nebylo nijak důležité. Nebo teď už není."

Jisunga píchlo v hrudi při myšlence, že možná skutečně odpoledne něco pokazil. Kdyby se mu býval věnoval, třeba by mu prozradil, co jej tížilo. Na druhou stranu cítil pocit zadostiučinění po té, co mu vyjádřil, že tu pro něj je. A vzhledem k tomu, že se mu za to dostalo odměny v podobě Felixova objetí, věřil, že druhý pomalu ale jistě taktéž překračuje hranice v jejich vztahu. Že cítí, že se na Jisunga coby kamaráda může spolehnout.

"Pověz mi něco o tvém domově. O tvé rodině," zašeptal Jisung tiše.

Blondýn si při té zmínce povzdechl. Příliš jej bolelo myslet na své blízké, neboť se mu nehorázně stýskalo. Bolest však tentokrát nebyla o nic větší, než touha trochu se svému kamarádovi otevřít. Věděl, že by to několik dní zpátky ještě nezvládl, teď si však připadal připravený.

"Mám tu nejbáječnější rodinu. Moji rodiče jsou hrozně laskaví a... taky mám starší sestru, vždycky pro mě byla vzorem. Je pro mě hodně důležitá."

Oči mu zářily. Jisung věděl, že svá slova myslel nanejvýš upřímně.

"To je hezké."

"Taky... mám nejlepšího kamaráda, Changbina. Známe se v podstatě od narození. Je stejně starý jako já. Když jsme byli malí, hodně jsme u sebe přespávali. Stavěli jsme si bunkry z dek a polštářů, bylo to takové naše útočiště. Teď už... místo toho vedeme dlouhé noční rozhovory."

Blondýn se nad tím zakřenil a druhému se tak zdál ještě nevinnější a roztomilejší než obvykle. Jako by byl ještě dítě. Což vlastně... "Kolik ti vůbec je?"

"Devatenáct."

Chvíli mlčeli, dokud se Felixovi v očích nezaleskly slzy. Nesnažil se je zakrýt, protože neměl potřebu před Jisungem něco takového schovávat. Před kýmkoli jiným ano, ale ne před ním.

"Chybí mi... doufám, že se za nimi jednou vrátím. Já... když usínám, vždycky vzpomínám na to, jak mi máma dávala pusu na dobrou noc, když jsem byl malý."

Bylo to jako tichá, nepřímo vyslovená prosba. A Jisung dlouho neváhal, rozhodně ne v situaci, kdy se mu Felix otevřel tak, jako ještě nikdy předtím. Naklonil se k druhému, který se mezitím už položil na záda, a vlepil mu krátkou pusu, zrovna takovou, jakou i on sám dostával od mámy jako dítě. "Takovou?"

"Přesně takovou," zaradoval se mladší, ani stopy po nějakých rozpacích či předchozím smutku.

Jisung šel zhasnout a když znovu ulehl vedle druhého a přikryl je oba přikrývkou, Felix už byl otočený na bok a tiše oddychoval. Usnul zrovna tak, jako po puse na dobrou noc, kterou dřív dostával od mámy.