Nobody: Start all [FF-PJ]

Epilog

Annabeth

                Celé to bylo jako sen. Přišli jsme do Tartaru za tři dny přesně, jak Percy řekl a to co nás tam čekalo, z nás nikdo nečekal. Bylo to jako by mi někdo bez důvodu dal facku.
                Ani jsme nemuseli dlouho hledat a narazili jsme na velkou halu, kde byl velký kulatý stůl podobný, co měl král Artuš.  Naproti nám seděli Tartar s Gaiou a culili se, jako by zahlédla růžového jednorožce. Všichni jsme byli ve střehu a měli jsme připravené zbraně, ale nikdo na nás nezaútočil.
                „Očekávali jsme vás.“ Tartar ukázal na sedm míst před námi „Posaďte se.“ Nevěřili jsme tomu chlapíkovi ani slovo, ale nakonec jsme se posadili.
                „Tady.“ Mávla rukou Gaia a přede mnou se objevili Percyho věci, které byli úhledné složené „O něj jsme se už postarali.“ Chvíli jsem koukala na Gaiu, ale můj pohled sklouzl k jeho věcem. Pohladila jsem je, jako by tam byla jeho tvář a jeho přihlouplý úsměv.
                „Nechceme bojovat.“ Spustil Tartar „Ani jeden z nás nechce válku. Chceme jet na dovolenou a na takové blbosti nemáme čas.“ Zaraženě jsem se ohlédla na své přátele, které vypadali stejně zmateně jako já.
                „Vždyť vy sami jste nám tu válku vyhlásili!“ bouchl do stolu Jason.
                „Navíc jste zabili jednoho z nás!“ zaprotestoval Nico. Všichni jsme se na něho podívali a to bylo snad poprvé, kdy jsem na jeho obličeji viděla jinou barvu než bílou.
                „Percy Jackson byl nebezpečný polobůh, kterého jsme se museli zbavit.“ Řekla s úsměvem Gaia. Naklonila jsem se k Leovi, který na ně civěl stejně zaskočeně jako já.
                „Oni si něco cvakli?“ Leo vybuchl smíchy a všichni se na něho podívali. Omluvně zvedl ruku a snažil se uklidnit. Nakonec jsem se chopila slova já.
                „Takže co navrhujete?.“ Opřela jsem se lokty o stůl a bradu si položila na spojené ruce.
                „Vezměte si jeho oblečení a běžte.“ Odpověděl Tartar „Hleďte si svého a užívejte míru, tak jako mi.“ Vstal ze svého trůnu a nastavil rámě „Jdeš drahá?“ usmál se a Gaia s úsměvem přijala.
                „Rádi jsme vás poznali a nashle!“ zamávala nám Gaia a byli pryč.
                „Máme to za sebou.“ Opřela se Hazel a oddechla si.
                „Mě to přišlo divný.“ Zamumlal Jason a já s ním musela jen souhlasit.
                Vytáhla jsem z kapsy náramek, co mi dal Poseidón, abychom ho rozbili, až bude po všem a on pro nás přijde. Prudce jsem se otočila, mrskla s ním o zeď. Náramek byl hned na kusy. Přešla jsem ke stolu, kde byli Percyho věci. Vzala jsem je a přitiskla si je k hrudi. Byli cítit jako on a mě se chtělo brečet.
                „Tak jsem tu.“ Ozval se dřív hlas, než se objevil sám jeho majitel. Kousek ode mě se objevil Poseidón. Jakmile mě spatřil, soucitně se na mě podíval. Přišla jsem k němu a vzala ho za ruku.
                „Ať už jsme pryč.“ Poseidón přikývl. Ostatní se připojili a za chvíli jsme stáli v hlavní budově v Táboře polokrevných. Ani jsem se nestačila rozkoukat a už jsem slyšela v televizi něco, co mě velice zaujalo.
                „Ano je to tak. Právě nám přišlo potvrzení, že soukromý tryskáč Percyho Jacksona, se zřítil do Atlantiku. Nejspíš zásah bleskem. Více vám povíme ve večerních zprávách a poskytneme vám i sestřih, kdo vlastně Percy Jackson byl.“  Hlas z televize utichl, protože ji Cheirón vypl.
                „Dali jste si naspěch.“ Zamumlala jsem.
                „Muselo to, tak být.“ Řekl smutně Cheirón „Nebo mi chcete říct, že se vrátil s vámi?“ ohlédl se za mě. Já jen zavrtěla hlavou.
                „Já…Já…Musím si něco zařídit.“ Nečekala jsem na nic a nikoho a vyrazili z hlavní budovy rovnou na jeho jachtu, která byla provizorním domovem pro Luka. Ten byl v hlavní budově, takže jsem měla jistotu, že tam budu sama.
                Jakmile jsem tam přišla, lehla jsem si do jeho postele a na plno se rozbrečela a rozkřičela. Byl pryč. V příštích dnech jsme spálili jeho rubáš, která byla nádherná. Tentokrát to nebylo přiděleno jednomu srubu, ale celému táboru. Dokonce se sešlo i několik Bohů, kteří přišli poctít největšího hrdinu 21. století. Byl vyhlášen mír a už to vypadalo, že si konečně užijeme klid a nikdo na nás nebude útočit. Přesně za měsíc se celé USA ponořilo do tmy…

Percy

Když jsem se probudil, měl jsem chuť na někoho zaútočit. Z obou stran jsem si dal facku, abych se probral. Rozhlédl jsem se kolem a nepoznával jsem to tu. Byl jsem v celku dobře zařízeném pokoji, který měl modro-zelenou barvu. Pomalu jsem vstal z postele a až teď jsem si všiml, že jsem nahý. Zakryl jsem si to podstatné a rozhlédl se kolem, jestli nenajdu něco k oblečení. Podíval jsem se za sebe a uviděl obrovský šatník. Rychle jsem k němu přiskočil a otevřel ho. Bylo tam strašně moc věcí a vypadalo to, že i moje velikost. Vytáhl jsem si potrhané černé džíny, bílou košili a něco co vypadalo jako sako. Pod to jsem si vzal ještě spodní prádlo a na to všechno ještě stylový černý pánský kabát. Podíval jsem se do zrcadla, které viselo vedle šatníku, a uhladil si vlasy. Vyšel jsem z pokoje a zaposlouchal se. Z jedné strany chodby jsem uslyšel hlasy, takže jsem vydal tím směrem. Když jsem byl blíž a blíž poznal jsem je. Byla to Gaia s Tartarem a taky Annabeth a ostatní. Najednou jsem měl na tváři úsměv od ucha k uchu, ale něco ve mně mi říkalo, ať je zabiju.
                Na chvíli jsem se zastavil a opřel se o zeď. Šáhl jsem si na hlavu a přemýšlel, co se mi to stalo. Najednou se mi to všechno vrátilo.
                „Ten měnič!“ vykřikl jsem tlumeně. Cítil jsem v sobě hodně nenávisti. Víc než normálně a tím, jak jsem si to začal uvědomovat, tak jsem s tím začal bojovat.
                „Nebraň se tomu vládce.“ Podíval jsem se na majitele hlasu „Měnič změní duši jen těm, kteří v to v hloubi duše touží a já měl to štěstí, že v tobě ta nenávist vřela, už strašně dlouho. Byl jsi dokonalý kandidát a teď se staneš vládcem světa.“
                „Ale já nechci!“ vyjekl jsem „Já nechci bojovat proti svým přátelům!“ zajel jsem se ruky do vlasů a začal za ně tahat. Snažil jsem se přestat myslet na to, jak ty lidi jen pár kroků ode mě chci zabít. Jak se chvěji jen na to, abych je viděl v krvi.
                „Pomůžu ti, jestli chceš…“ stočil jsem se do klubíčka na zem a uvnitř bojoval sám se sebou.
                „Zbav mě toho! Prosím!“ žadonil jsem a křičel, div to neslyšeli nahoře na povrchu. Okeanos to, ale nějak zařídil, aby mě nikdo neslyšel. Na své hlavě jsem ucítil něčí ruce a následně mě i otočili. Byl jsem tváří v tvář Okeanovi a až teď jsem si všiml, jak je ošklivý.
                „Tvá volba.“ Z kapsy vytáhl lahvičku, ve které byla tmavě modrá tekutina. Trochu s ní zatřepal a barva se změnila na jasně zelenou. Otevřel mi pusu a ještě před tím, než mi nalil tu tekutinu do krku, vyřkl něco, co mě bude strašit ještě hodně dlouho.
                „Zapomeň.“ A mě se opět zatemnělo před očima.

                                                                                                                                The End

_____________________________________________________________________________

        Ko-nec! Ano... Dneska jsem oficiálně dokončila tuto povídku :) Jsem šťastná, že tahle povídka má tokový úspěch :) Ani nevíte jak jsem ráda, když si čtu vaše komentáře :)
        Ještě uvidím jestli udělám druhou sérii... Pokud bude zájem, tak možná jo :)
        Děkuji, že mě podporujete a čtete moje příběhy! Mám nejlepší čtenáře na světě... I Love You! <3

~Vote

~Koment

~Pac a pusu Vaše Yoshiko_:D:P:*