Nobody: Start all [FF-PJ]

Always be here

Část chci věnovat výkonému řediteli Bandy Pošuků Aki_Noriko xDDD 

Annabeth

„-nemysli si, že když ti umřela matka.“ Cože to? Co to zase plácla? To přece není možný, aby paní Jacksnová… To nejde. Podívala jsem se na reakci Percyho, který mě utvrdil, že opak je skutečností. Nevnímala jsem jejich hádku, která byla stejně o ničem a koukala jenom do blba. Nakonec mě probudila rána, kterou vytvořila lavice u stolů. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Percyho, který tu lavici shodil. Zatřásla jsem hlavou a tím se mi konečně dostal nějaký ten zvuk do uší.

„Neříkej mi chalohový mozečku!“ vykřikl Percy, přeskočil lavici, která spadla a rychlým krokem odcházel. Shu se ho ještě snažil zastavit, ale marně.

„Ten se nikdy nezmění.“ Řekla jsem to až moc nahlas, protože všechny páry očí se zaměřili na mě. V tu chvíli jsem se střetla se svojí matkou, která měla na obličeji spokojený výraz. Najednou se ve mně probudila zlost a podle výrazů okolo jsem asi musela hezky zkřivit obličej.

„Nechápu, co sis myslela matko!“ vyjekla jsem na ní. Athéna se zakuckala a nakonec vyplivla obsah úst před sebe na zem.

„Co prosím?!“ dost nehezky se na mě podívala.

„Slyšela jsi. Percy ti nikdy neudělal nic, proč bys ho měla nenávidět. On za to nemůže, že je synem svého otce a taky nechápu, co máš… Co jsi měla proti paní Jacksonové. Byla to skvělá žena a výborná matka.“

„A-A-A-Annabeth?“ zakoktala se vedle mě Piper, které tohle rozhodně nečekala.

„Byla rozhodně lepší matka, než ty.“ Sykla jsem nepříjemně a hodila po ní nepříjemný pohled. Postavila jsem se a pomalu odešla z jídelny. Cítila jsem pohledy šech na svých zádech, ale mě to bylo fuk. Až po, když jsem byla z dohledu, jsem si uvědomila, co jsem to provedla. Já byla hnusná na Bohyni. Na svojí matku. Posadila jsem se na nejbližší pařez, který jsem zahlédla a posadila se na něj. Zhluboka jsem se nadechla a dali si čelo na dlaně. Pomalu jsem si probírala, co se vlastně stalo.

„Běž za ním.“ Poplácala mě po zádech. Ani jsem se neobtěžovala kouknout, kdo to je, protože tu bych poznala kdykoliv a kdekoliv.

„Já ale nevím, co mu mám říct. Ten půl rok mezi námi udělal strašně hlubokou propast…“ zamumlala jsem. Přede mnou se náhle objevila zrzavá hlava a pihovatý obličej.

„Jestli ho miluješ, zase tu propast vyplníte. Věř mi.“ Povzbudivě se na mě usmála.

„Děkuji ti Ráchel.“ Objala jsem svojí kamarádku a rozběhla se směrem ke srubu číslo 3. Před dveřmi jsem se ještě zapřela o kolena a vydechovala. Nevím proč, ale celou cestu jsem běžela. Nakonec jsem se napřímila a zaklepala. Chvíli jsem čekala na odpověď, ale nic se neozvalo, takže jsem zaklepala znovu. Zase nic. Pomalu jsem otevřela dveře a podívala se dovnitř.

„Vypadněte!“ uslyšela jsem tlumený hlas. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Percyho, který ležel na posteli a obličej měl zabořený do polštáře. Musela jsem si skousnout spodní ret, protože Percy se ještě pořád neoblékl, takže jsem měla krásný výhled na jeho vypracovaná záda. Zavřela jsem za sebou dveře a šla k posteli.

„Řekl jsem aby-“ Percy pomalu otáčel obličej na mě s těmito slovy, ale jakmile mě uviděl, zadrhl se „Jestli jsi přišla omlouvat svojí matku, jsi tady zbytečně.“

„Nepřišla. Já se s ní před třemi minutami pohádala.“ Sklesle jsem si sedla na kraj postele.

„Ty?“ povytáhl obočí Percy a sedl si do tureckého sedu „Vítej v klubu.“