Nobody: Start all [FF-PJ]

Prolog

To mi zvoní v uších nebo mám halucinace?

„Hej.“ Drkl do mě někdo „Už zvoní. Konec školy.“ Pomalu jsem otevřel oči a podíval se na kluka, který na mě mluvil.

„Díky Shu.“ Usmál jsem se na něj. Shu je Japonec a je to můj jediný nejlepší kamarád, který je člověk.

„Za nic Percy.“ Vzal mě za paži a tím mě vytáhl na nohy „Jsme kámoši ne?“

„Nejlepší.“ Drkl jsem do něj a zabalil si věci do tašky. Šáhl jsem do kapsy a ulevilo se mi, když jsem nahmatal svojí propisku.

„Tak pojď!“ volal na mě Shu ze dveří. Rozeběhl jsem se za ním. Vyšli jsme do víru New Yorku. Jelikož Shu bydlí o dva bloky dál, šel jako vždy se mnou. Celkem jsme si pokecali, ale většinou mluvil on. Já byl myšlenkami někde jinde. Tělem jsem šel po chodníku domů, ale duší jsem byl v Táboře polokrevných. Sakra Jacksone! Nemysli na to…

„Posloucháš mě?“ podíval jsem se na něho a uviděl, že snaží být uražený.

„Promiň Shu. Byl jsem mimo.“ Omluvně jsem se na něj usmál.

„To ty jsi už od doby, co jsi přestoupil k nám na školu.“

„To je taky pravda.“ Zasmál jsem se. Za posledních 5 měsíců jsem vystřídal asi 6 škol, protože na mě zaútočila nějaká nestvůra a já se musel bránit. Takže jsem zničil tabuli, televizi a dokonce jsem i zničil jednu celou třídu. Vždycky to bylo na mě, protože když ředitel přilítl nikdo, kromě mě tam nebyl. Asi taky proto, že se nestvůra rozprášila na prach. „Pojď. Chci být už doma.“

~

„Tak se měj Shu. Zítra.“ Zamával jsem svému kamarádovi a odemkl hlavní dveře od domu. Dal jsem si záležet na tom, aby se zase zavřeli, protože v poslední době se toho tady v baráku celkem dost ztrácelo. Došel jsem k bytu a vešel dovnitř. Okamžitě mě zpražil nechutný pach v bytě. Nikdo nikde. Ani jsem se neobtěžoval rozsvítit a šel rovnou do pokoje, kde jsem sebou plácl na postel.

„Zítra na to kašlu. Do školy nejdu.“ Zamumlal jsem si sám pro sebe do polštáře.

„To by mě zajímalo, kdo ti napíše omluvenku.“ Vedle mě se prohnula postel. Sedl jsem si do tureckého sedu a promnul jsem si oči.

„Nikdo. Svalšuji.“ Pokrčil jsem rameny.

„Víš, že se to nesmí.“ Povzdechl si Bůh moře.

„Já vím otče, ale není nikdo, kdo by mi jí napsal.“ Otočil jsem se na otce a pozvedl jedno obočí „Nebo mi jí chcete napsat vy?“

„Co jsem říkal o tom vykání?“ pokáral mě pohledem.

„Sorry.“ Zadíval jsem se na stěnu před sebe „Chybí mi.“ Šeptl jsem.

„Já vím Percy.“ Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl „Ale ty taky chybíš několika lidem. Nikdo neví co s tebou je. Všechny ignoruješ a hlavně Anabeth…“

„Annabeth z toho vynech. Dali jsme si jenom…“ zamyslel jsem se „Dobře. Dali jsme si tři pusy, ale to nic neznamená.“

„Víš, že kdyby to slyšela, tak tě zabije a kdyby tady byla Athéna, tak už nejsi mezi živými.“

„Nechci to řešit otče. Nikdo o mě nic neví záměrně. Nechci se znovu vracet. Nechci, aby někdo další kvůli mně zamřel…“

„Já tě chápu, chlapče.“ S nepatrným úsměvem se zvedl „Musím jít. Zase se někdy stavím.“ Za několik milisekund můj otec, Bůh moře a bratr Dia a Háda, zmizel.

„Už se těším…“ sarkasticky jsem se usmál. Vstal jsem z postele a přes chodbu jsem vešel do koupelny. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem celkem dlouhé vlasy a na rtech jsem měl nepatrný úšklebek. Rychle jsem se svlékl a v zrcadle jsem uviděl svojí postavu. Měl jsem vypracované ruce, břicho i nohy. To bude nejspíše tím, že jsem kapitánem plaveckých juniorů USA. Zkrátka jsem reprezentant USA v plavání. Prohrábl jsem si vlasy a vešel do sprchy. Rychle jsem se umyl a za několik minut jsem zase ležel u sebe v pokoji. Jelikož byl v bytě klid, tak jsem za několik málo minut usnul…

________________

A je na světě nový příběh :D Já vím jsem blázen, ale nemohla jsem si pomoct :D Uvidíme jestli se tenhle příběh chytne :OO:DD

~Vote

~Koment

~Pac a pusu vaše Yoshiko_:D:P:*