Nobody: Start all [FF-PJ]

Ouma Shu

„Ty jsi stvoření ďábla!“ křičeli na mě děti mého věku a házeli po mně hračky, co měli po ruce. Už od kojence žiji tady… v sirotčinci. Nikdo mě tu nemá rád a každý mě obviňuje ze všeho, co se tu stalo. Za to, že shořelo několik hraček, za to, že když tu nikdo nebyl, tak se udělalo několik prasklin do zdi a celý sirotčinec byl rozházený. Doslova. Jenže já... Já za nic nemohl. Všechno se to stalo tak rychle a jenom proto, že mě tihle malý fakani naštvali. Když se naštvu, je to zlý, ale oni mě pořád pokouší. Vzal jsem si svého méďu a šel do pokoje, kde jsem byl samozřejmě sám. Neznám ani otce ani matku. Strašně moc mi chybí. Potřebuji od někoho obejmout a říct, že jsem člověk. Že nejsem monstrum.

„Ty jsi monstrum.“ Ozvalo se mi v hlavě. Nevím co nebo kdo to je, ale mluví se mnou už od doby, co jsem se naučil mluvit.

„Nejsem…“ šeptl jsem.

„Byl jsi zrozen jen kvůli jednomu důvodu, Shu.“ I přes to, že jsem nic neviděl, věděl jsem, že se ušklíbl.

„K čemu?!“ prudce jsem se postavil a na zdi naproti mně se objevila díra „Uklidni se…“

„To se dozvíš ve správný čas…“ jeho hlas mi dozníval v hlavě a já si mohl konečně lehnout.

~

„Tak si vyberte. Máme tady spoustu sirotků, kteří hledají domov.“ Zase nějaká rodina co chce dítě. Nikdy si nevyberou mě. Povzdechl jsem si a pomalu šel pryč z místnosti.

„Počkej chlapče.“ Přiběhla ke mně žena na podpatcích a otočila si mě čelem k ní. Byla to hnědovláska jako já, ale nebyla to Japonka jako já. Prohrábla mi vlasy a mile se na mě usmála. Vzala mě do náruče „Kolik pak ti je?“

„Pět.“ Vyhrkl jsem. Zezadu k ní přišel muž, asi její manžel a taky se na mě usmál.

„Kde jsi vzal tenhle melír?“ zasmál se pro změnu ten muž.

„Já nevím.“ Pokrčil jsem rameny „Mám ho od doby, co mi narostli vlasy.“

„Jsi roztomilý.“ Objala mě ta žena. Podívala se na svého manžela a oba dva na sebe kývli „Chceš maminku a tatínka?“

„Ano!“ vykřikl jsem a hned jí skočil kolem krku.

„Bereme tohohle.“ Zamávala na sestry „Bereme-“

„Shu. Ouma Shu.“ Vyhrkl jsem své jméno. Konečně mám někoho, kdo mě bude objímat a bude mě hýčkat. Někoho kdo mě bude mít rád a bude mě chránit před nebezpečím. Nevím jak, ale v ten den jsem objevil další vlastnosti lidí. Štěstí a radost…

~

„Tohle je náš nový student a váš nový spolužák.“ Do třídy vešel kluk s delšími vlasy a se zelenými oči. Holky ve třídě si okamžitě začali šeptat. Musel jsem nad tím protočit oči „Jmenuje se Percy. Percy Jackson.“ Percy jenom mávl a rozhlédl se po třídě. Sakra. Jediné volné místo je vedle mě. Percy si hodil tašku na zem a sedl si vedle mě. Sedl si víc do opěradla židle a podíval se na mě. Ne… Na mě ne. Koukal se z okna. Jeho pohled byl stejný jako ten můj, před jedenácti lety, když jsem se postavil před zrcadlo v sirotčinci. Jeho pohled byl prázdný. Nedokázal jsem z něj nic vyčíst. Jako kdyby neměl city. Chtěl jsem se začít fackovat za to, co jsem se právě chystal udělat.

„Ahoj.“ Podal jsem mu ruku. Percy se na mě nechápavě podíval, ale nakonec moji ruku přijal „Jmenuji se Shu.“

„Já jsem Percy.“ Neusmál se. Ani se na mě nedokázal usmát. Prostě jen přesměroval dál svůj pohled z okna a mě si dál nevšímal. Tak tohle bude opruz.