,,Neboj všechno bude v pořádku." Snažil se mě uklidnit, ale nepomohlo to. ,,Kéž bys měl pravdu!!" Řval jsem se slzami v očích. Začalo malinko pršet, ale po chvilce začalo pršet naprosto zběsile. ,,Pojď domu, je tady zima." Kacchan vzal deštník a držel ho nad námi. ,,Ne.. j-já tu chci zůstat.." ,,Pojď, není to dobrý nápad." Kacchan mě vzal za ruku, ale já jsem se odtrhl. ,,N-ne děkuji, ale půjdu domů sám. Víš no.. teď bych nechtěl společnost, ale děkuji ti." Chtěl jsem odejít ale Kacchan mě zarazil. ,,Počkej!!" Chytil mě za ruku, dal mi jeho deštník do ruky a řekl. ,,Na vem si to, budeš to potřebovat, ať ti není zima." ,,D-děkuju ale.. c-co ty??" ,,V pohodě, přeci se nenechám nějakými pitomímy kapkami porazit ne??" Drsně se usmál a rozloučil se. ,,Děkuju ti." Rozloučili jsme se a já jsem šel domu. Nemohl jsem přestat myslet na to co se Todorokimu děje. Jenom kvůli tomu, že mě chtěl zachránit se pro mě objetoval. Byla velká bouřka a taky zima, ale já jsem nevnímal nic jiného než to co se Todorokimu stalo. ,,Je to moje vina.." Slzy se mi pořád stékali po tvářích a já nemohu přestat brečet.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šel jsem pomalým tempem až domu. Stál jsem přede dveřmi a hledal jsem klíče v mém batohu. Otevřel jsem dveře, zabouchl jsem je, odhodil batoh do rohu a lehl na postel. Začal jsem brečet ještě víc a svůj obličej jsem přitiskl k polštáři. Viděl jsem na poličce fotku kde jsem já a Todoroki v parku. Vzal jsem zarámovanou fotku do ruky a díval jsem se na ni. ,,Chybíš mi. Hrozně moc!!!" Zařval jsem. V hlavě se mi promítali naše vzpomínky v době kdy jsem byl šťastný. Cítil jsem se hrozně osamoceně a tak jsem vzal polštář který jsem obejmul. Pamatuji si na chvíle kdy mě Todoroki objímal a já ležel na jeho hrudi. Ty sladké chvíle kdy mě hladil na hlavě a na zádech a ty chvilky kdy mě líbal na tváři. Pamatuji si jak jsme se spolu smáli, pamatuji si chvíle kdy jsi mi dokazoval lásku, pamatuji si ty chvíle kdy jsme spolu usínání, pamatuji si když jsme šli spolu poprvé na zmrzlinu. Milovval jsem ten pocit když mě objímal a já jeho. Ale teď... teď mám jenom zkurvený, zatracený polštář. Brečel jsem na tolik, že ten polštář byl celý od slz. Miluji jeho vůni a jeho tlukot srdce když jsme spolu usínání, ale teď?! TEĎ?! Teď je všechno jinak. Nikdy jsem nebyl takhle zamilovaný. Když jsem konečně získal toho koho jsem vším mým srdcem miloval, odejde. Přál jsem si, aby byl Todoroki vedle mě, přál jsem si vidět jeho úsměv na tváři. Díval jsem se smutně na zeď a jen jsem vyčkával až bude druhý den. Bylo 04:35 a já jsem nemohl usnout. Svět byl prázdný, bylo temné ticho a to mě přivádělo k šílenství. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Byl jsem tak na dně, že jsem už nedokázal ani brečet.
Tak jo. Dneska jsem napsala delší Epizodu aby bylo co číst xd. Každopádně to je moc depresivní ale to nevadí. A doufám že se vám epizoda líbila a Papa pusinky. <3 (A musíte mě pochválit ale už začínám vydávat epizody pravidelně lmao)
