Kihyun
Jako pro většinu lidí...pro mě byli rodiče jako bohové. Vždycky jsem si jich vážil, bral jsem si k srdci jejich rady, poslouchal jsem je. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé, kterým tolik věřím, a které tolik miluji...mě můžou zranit a zradit tím nejhorším způsobem.
Přitom v každé vzpomínce na ně mám úsměvy a smích. Společné výlety, dovolené. Nikdy jsme nebyli bůhví, jak bohatí, ale nežili jsme si špatně. Nebyl to nadstandard, ale nestrádali jsme, mohli jsme si leccos dovolit. Oba chodili do práce, já chodil do školy a opravdu jsem si dával se svým prospěchem záležet. Matika mě vždycky neskutečně bavila, možná už odmala, možná už od prvních hodin matematiky na základní škole. Místo toho, aby mě s obtížností začala štvát, mě začala víc bavit. Složitosti, rovnice, chytáky, to všechno pro mě byl požitek. V polovině střední už jsem byl rozhodnutý, že chci matiku učit, chci se ní zabývat celý svůj život. Možná právě ten řád bylo to, co mě na matice nejvíc bavilo, protože řád je něco, co miluji nadevše. Udělat vše k dokonalosti, dojít k tomu nejlepšímu výsledku, to je pro mě důležité nejen v matematice.
Přesto všechno, přesto, jak růžově vypadala má budoucnost...přišel den, kdy se mi všechny základy rozsypali jako domeček karet. Jako bych žil ve lži, na hradě v oblacích a najednou mě něco katapultovalo z obláčku na tvrdou zem. Pamatuji si ten den velmi přesně, jak by taky ne, je to pár týdnů, to je moc krátká realita na to, abych zapomněl.
Vracím se ze státnic. Všechny zkoušky jsem složil na výbornou. Vše mám za sebou, teď už jen najít školu, která mě vezme a dá mi potřebnou praxi. Pak už si budu moct školy vybírat, s praxí budu mít otevřené dveře kamkoliv. Dobrou náladu mi nemůže pokazit ani to, že rodiče nedorazili na státnice, možná jim do toho něco vlítlo. Už nejsem malý chlapeček, abych něco takového nezvládl. Můj kamarád Mark přišel i se svými rodiči, takže jsem neměl pocit toho, že bych tam byl sám. I tak bych jim ale rád řekl, že přišli o ten dokonalý proslov, který jsem si měsíce připravoval, abych ho dotáhl k naprosté dokonalosti.
Dojdu do naší ulice a jemně se zamračím. Před naším domem stojí tři policejní auta. Velká dodávka s názvem exekutora. Přidám do kroku, to musí být nějaký omyl. Možná se někde stala chyba a rodiče to teď řeší, proto nemohli přijít na moje státnice.
„D-Dobrý den." Dojdu nejistě k otevřené brance. Vchodové dveře byli evidentně vykopnuté, začnou se mi třást ruce. Dva z policistů se na mě otočí a zamračí.
Ti policisté mě vzali do auta a odvezli na výslech. Několik hodin jsem nevěděl, co se děje, nikdo mi nechtěl říct, o co jde. Teď chápu proč, nevěděli, jestli jsem do toho namočený nebo ne. Následoval maraton detektoru lži, vystřídali se u mě asi 3 policejní psychologové. Po několika hodinách už jsem byl na pokraji sil, bál jsem se, nevěděl jsem, co se děje.
„Je mi líto této situace, pane Kim," Dojde za mnou policista, který mi rozepne pouta, donese čaj a posadí se naproti mně. „podle všeho opravdu nevíte, co se děje a...není pro mě lehké Vám říct pravdu." Zadívá se na mě. Najednou se roztřesu. Nevěděl jsem, co se děje. Moji rodiče jsou mrtví? Někdo je zabil? Nebo co se děje? A pak přišlo něco, co mě donutilo přemýšlet nad tím...že by možná bylo lepší, kdyby mrtví byli. Protože v tu chvíli...ten letní čas na policejní stanici...pro mě v srdci umřeli.
Moji rodiče se živili daňovými podvody. Soustředili se hlavně na aukce, kde nabízeli starožitné drahé věci, za které si vzali peníze, ale věci ti lidé nikdy neviděli. Nabrali si několik úvěrů, první, co mi proletělo hlavou, když mi řekli součet...bylo, že to nikdy nemůžu být schopný splatit.
