Kihyun
Mělo mi dojít, že z tohohle smrdí prachy a problémy. Ale přesto si moje pýcha nedokázala pomoct, nedokážu jeho chování přehlížet a dělat, že je to vlastně v pořádku. Že o nic nejde. Zatímco následuju ředitele do jeho kanceláře, tak mě víc a víc přepadá nepříjemný pocit. O to víc je mi nepříjemné, když se znám. Nejsem ten typ. Jsou věci, které nedokážu přehlížet. Posadím se do židle naproti němu a vidím, jak se nadechne.
„Kihyun, musíme si ujasnit pár věcí," začne a já začínám tušit, kam tohle všechno směřuje. „Lim Changkyun je synem vážené rodiny, škola jim patří a díky tomu taky očekávají bezproblémový průběh jeho docházky," začne a mě začne požírat vztek. Mám ho nechat dělat si co chce?! „tady u nás se neřeší, jestli na hodinách je nebo není," takže povinná docházka pro něj nic neznamená?! „neřeší se jeho vědomosti, prostě se mu dávají výborné tak jako tak," jak k tomu sakra přijdou ostatní?! „spousta učitelů už byla vyhozena za nevhodné chování k němu, takže na tvém místě, bych si příště dával velký pozor na to, jak s ním budeš jednat," není tohle vyhrožování? „zatím si u tebe napíšu jen výstrahu...ale pokud se to bude opakovat nebo pokud si na tebe pan Lim přijde ztěžovat...bez milosti tě vyhodím, Kihyun." Zadívá se na mě. Já kývám jako blbec, i když mám v hlavě tisíce sporných odpovědí, tolik bych se s ním chtěl pohádat! Vždyť tohle není fér! Ostatní lidé si musí hlídat docházku, musí se učit kvůli prospěchu a jemu to všechno projde????
Nechám ředitele, aby na mě kladl svoje vlezdoprdelkovské věci, dává mi rady, jak se mám chovat, že si nemám Changkyuna všímat a mám ho nechat, aby si dělal, co uzná za vhodné. Jen kývu jako robot, ale když naštvaně dojdu do svého kabinetu, tak frustrovaně zařvu. To ne. Tohle prostě nedám. Já tomu chlapečkovi nedám žádnou známku zadarmo!
Celou svoji volnou hodinu se snažím se vším poprat, snažím se všechno vstřebat. Svádím boj sám se sebou – držet hubu, protože potřebuju peníze nebo nedržet hubu, protože je to proti veškerým morálním zásadám?!
Dojdu na další hodinu, kde se seznámím s dalšími čtvrťáky. Díky bohu, v této není žádný Lim, takže se cítím o dost lépe, když nemusím nikoho napomínat za boty na stole nebo někomu nemusím brát cigarety od pusy, aby nekouřil mezi výkladem.
Jakmile mi skončí veškeré hodiny, tak si dojdu pobalit věci. Mrknu na telefon, který se mi rozsvítí na stole.
Minhyuk 14:08
Přijď na kafe, kavárna Ňaňa, na rohu ulice kousek od tvé školy :-*
Podívám se na hodinky, a nakonec si povzdechnu. Potřebuju si s někým promluvit, potřebuju vyventilovat ten dnešek, a hlavně potřebuju něčí názor na to všechno. Za 15 minut tam budu. Odepíšu jen a strčím mobil do kapsy. Nachystám si do tašky materiály, které potřebuju a s nádechem vyjdu ze svého kabinetu, který za sebou zamknu.
Jakmile vyjdu ze školy, tak ho vidím s nějakým dalším klukem kouřit na lavičkách před školou, kolem nich je spoustu nedopalků.
„Copak nevíte, kam patří nedopalky?" dojdu k nim a dám si ruce v bok. „Dejte je všechny do koše, hned, kdo to po vás má uklízet." Založím si ruce a zpražím pohledem i Changkyuna, i toho jeho kamaráda.
„Tsch, to sotva," zachláme se Changkyun. „nebudeme zvedat nic." Pozvedne na mě obočí. Dělá to schválně. Jako když si šelma hraje se svojí kořistí. Ale já mu na to neskočím. Zhluboka se nadechnu, že ho seřvu, ale vidím, jak ze školy vychází ředitel. Jen něco prsknu, probodnu Changkyuna pohledem a jdu si po svém do kavárny. Proč jsem takový srab! Já vím, protože potřebuju peníze, ale i tak...prohrát s takovým princátkem!
