Kihyun
„Kiki, začínáš ním být posedlý." Zasměje se Minhyuk, když sedíme na zahrádce jednoho z oblíbených barů. Chtěl jsem sem jít jen na pár drinků, ale cítím, jak začínám být opilý a nechce se mi jít ještě domů.
„Nejsem ním posedlý!" vyprsknu vážně a pak si povzdechnu. Nepřiznám to Minhyukovi, ale přiznám to sobě...opravdu ho mám v hlavě až moc. Jak mě pořád štve, dobírá si mě a vidím, jak ho ta hra kočky a myši baví, pořád jen uvažuju nad tím, jak ho víc zpražit. A díky tomu ho mám vlastně pořád v hlavě. Mizera.
Nakonec jsem se opil až přes čáru, jen si pamatuju, že jsem usnul na lavičce a Minhyuk se pro něco vracel. A pak už nic, prázdno. Ani si nepamatuju cestu, ani nevím, jak se Minhyukovi podařilo mě dostat až do ložnice, ale nakonec se probudím s obrovským bolehlavem, překvapivě asi 2x tipnu budík, než se rozhodnu vykopat z postele. Udělám si šumák, široko daleko je to nejlepší vyprošťovák. Ne, že bych pil nějak často, většinou jen drink, dva, ale s Minhyukem se to občas zvrtne. A jakmile do toho ještě přijde řeč na Changkyuna...rozohním se tak, že vypiju víc a víc drinků, a nakonec skončím opilý. I když mi to nijak nevadí, nemám stejně co jiného na práci, tak proč bych nemohl posedět na baru a napít se.
Hlava mě pořád bolí, ale už se to žene na ústup. Díky bohu, mít výuku s Changkyunem a do toho korigovat svoji migrénu by mi vážně chybělo. Musím si v automatu koupit pořádné kafe, abych se z toho dostal. Některé kocoviny vážně stojí za to. Možná je to tím, že jsem pil na lačný žaludek, protože jsem neměl hlad. To nebylo chytré rozhodnutí.
A nebylo to jediné z mých hloupých rozhodnutí. Hned co vejdu na chodbu už na mě čeká ředitel, kývne ke mně hlavou, abych ho následoval. Nadechnu se a pokračuju k němu do kanceláře. Posadím se a on mi podá papír. Výpověď. Okamžitá.
„Varoval jsem tě, Kihyun," zakývá hlavou. Hádám, že tohle už dělá tak často, že už do toho nevkládá ani empatii. Celý tenhle obchod s Lim rodinou mu musí slušně vynášet, když má takové chování. „hrát si s rodinou Lim se nevyplácí, alespoň byli na tolik benevolentní, že mi neřekli, abych ti napsal nějaké ošklivé hodnocení," zadívá se na mě. No to mě podrž, nebudu mít hnusné hodnocení, ti Lim jsou úplní světci! „takže tímto je konec a přeji úspěch v další práci." Zakývá hlavou, zatímco já opařeně svírám papír v ruce.
„Víte, co?" prudce se zvednu. „Běžte někam s tímhle svým vlezdoprdelkovstvím i tím tvrzením, že mám být rodině Lim vlastně vděčný, že mi nezkurvili další nástup do práce, opravdu světci! Díky bohu, že můžu odejít, tohle fakt nedokážu vystát!" zavrčím a nasraně odejdu.
Křápnu za sebou dveřmi a dojdu si pro věci do svého kabinetu. Jak já to nesnáším! Proč na světě existuje tahle nespravedlnost? Proč někteří mají všechno a někteří nic? A jak bych jako učitel mohl přehlížet jeho chování! To přece nejde! Nerozumím tomu, jak to někteří učitelé s klidným svědomím dokážou...já bych to rozhodne nedokázal. Ano, Kihyun, nedokázal, a proto jsi taky dostal výpověď a balíš si svoje věci pryč. Dobře ti tak!
„Doufám, že jsi spokojený." Zavrčím a zaprskám, když zrovna na chodbě potkám Changkyuna a procházím kolem něj. Ani se neotočím, rovnou jdu ze školy pryč a v polovině cesty v parku hlasitě zařvu. Všichni lidé se na mě otočí a nechápavě se na mě koukají, zatímco já frustrovaně oddechuju. Tohle snad není možný!
Nejdřív jsem byl vzteklý. Příšerně nasraný a vzteklý, jen jsem nějakou dobu chodil po bytě a vztekle jsem podupával a nadával na Changkyuna, školu a celou jeho výbornou rodinu k pohledání. Chvílemi jsem si myslel, že si nervama vyrvu vlasy, než jsem se trochu uklidnil.
