Changkyun
Jakmile si vezmu propisku, tak nevím, jestli mám být nasupený anebo se mám smát víc. Nikdy se mi nestalo, že by se ke mně někdo tak choval. Kdokoli zjistil, že jsem Lim, tak hned změnili svůj postoj, svoje chování a já měl najednou veškerou moc nad jejich životem. Ale on se vůbec nebojí, nebo to umí dobře skrývat. Ale je sranda, když se ke mně někdo tak chová. Na matiku jsem chytrý, čísla prostě vidím, vidím, jak s nimi pracovat a vím, co mám dělat i s příkladem, který vidím poprvé. Prostě můj mozek jakoby stáhl informace, bůh ví odkud a já to najednou vím. Testy většinu nepíšu, protože jsou otrava, ale chci vidět, jestli bude poslouchat, co mu říkal ředitel, aby můj test oznámkoval vždy za jedna nebo si bude dělat, co chce. Proto se smíchem vyplním test a schválně dělám vše tak, aby tam byl blbý výsledek, a test odnesu.
„Prosím." zasměju se a vrátím se na židli a znovu si hodím nohy na lavici. Zavrčí na mě, ať ty nohy sundám, jenže akorát zazvoní, tak mě jen zpraží pohledem, sebere testy a rozejde se pryč. Zakroutím se smíchem hlavou.
„Changkyun, půjdeš na oběd?" zvednu hlavu a zadívám se na Linonga, Sungjina a Taesunga protáhnu se a nakonec přikývnu, proč ne. Pohodí pyšně vlasy, když se s nimi rozejdu, po cestě se k nám připojí Jooheon s Kersee, která se mi zahákne ro ruky a začne brblat něco o tom, že by se na to nejradši vykašlala. Protočím oči, protože to je něco, co říká každý den, nikdy jsem jí snad neviděl v dobré náladě, pořád je vyčerpaná.
Dojdeme do jídelny a sedneme si ke stolu. Venku svítilo příjemně slunce, začíná být přes den teplo. Opřu se o stůl a zavřu oči, zatímco poslouchám hlasitý ruch. Zvednu oči, když uslyším známý hlas, jak vykřikne, aby byli žáci zticha. Jakmile uvidím učitele matematiky, jak má založené ruce, v ruce drží klíče a vyřvává, aby se všichni uklidili, že tu je kvůli nim hluk, tak se lehce zasměju. Dívám se na něj přes rameno a najednou mi projde hlavou, že je moc hezký. Hned si odfrknu a zakroutím hlavou, zatímco ostatní v jídelně pořád křičí, a tak se s pyšným úšklebkem zvednu.
„HEJ," zavrčím. Všichni se na mě otočí a podívají se na mě. „držte hubu." zavrčím na ně. Všichni ztichnou a sklopí hlavy. Učitel Yoo se na mě podívá a probodne mě pohledem. Mrknu na něj a znovu si sednu. Jakmile dojím jídlo, tak se zvedneme z jídelny a rozejdeme se na další hodiny, kde se opřu o lavici a rozhodnu se, že v tak hezkém dni je docela fajn představa spánku.
„Půjdeme na skleničku?" dloubne do mě Jooheon. Nakonec přikývnu, protože vlastně proč ne. Nemám co na práci a mohlo by to být příjemné. Rozejdeme se do baru Bros. Sedneme si na zahrádku, zatímco si upiju piva z láhve. Zavřu oči a opřu se o židli. Zatímco pomalu zapadá slunce, tak se pomalu ochlazuje, ale jen lehce, venku je pořád příjemně. Z potoku, co tudy protéká, zaplňuje pomalu noční vzduch příjemnou vůni vody. Lidé venku běhají, jiní jezdí na kole a další se jen tak procházejí. Nejsme v baru dlouho. Povídáme si o muzice a filmech.
„Hej, Kayee," zadívám se na Jacksona, který mě přijel vyzvednout. „odvez tady Jooheona, já půjdu pěšky, mám náladu na procházku." kývnu hlavou. Jooheon něco vypískne, zatímco Jackson nějak moc nadšeně souhlasí, jindy by odmítal a vymlouval se, že ale musí odvést mě, ale teď jako bych neexistoval. Pro sebe se zasměju, ti dva nemůžou být víc nenápadní, že po sobě nejedou.
„Uvidíme se ve škol.e" kývnu na Jacksona, aby zaplatil útratu a pak odvezl Jooheona domů. Zvednu se ze židle a pomalým krokem se vydám přes noční ulice Soulu, které jsou ale rušnější než přes den. Lidé se smějí zabalení v dekách v restauracích, které ještě nezavírají. I přesto, že venku už je chladněji. Na lavičkách se smějí skupinky lidí a něco nadšeně vykřikují, zatímco každý drží láhev piva. V barech opilí lidé něco pozpěvují a zastávky jsou plné lidí, co akorát skončili v práci. Jak noha nohu mine, tak jdu domů a pak pozvednu obočí, když se zadívám přes silnici na jeden z barů, zatímco čekám na semafor, až mi naskočí zelená. Zadívám se, na jak na ratanovém nábytku za malebným dřevěným plotem sedí dvě postavy. Číšník jim zrovna přinesl další drink. Nevnímám auta, která projíždějí kolem, jako bych mohl vidět skrze ně. Jen se dívám na jeho smích. Na to, jak zaklání hlavu a láme se v půlce, když osoba naproti němu řekne něco vtipného. Sleduji, jak si spolu ťuknou nějakým míchaným drinkem a znovu se zasmějí. Trhnu sebou, když se ozve pípání zvukového signálu, který signalizuje, že naskočila zelená. Zadívám se kolem sebe a pak se zarazím v kroku, když to byl signál pro červenou. Stál jsem tu celou jednu červenou a zelenou? Nebo víc? Zakroutím hlavou a víc si zapnu bundu. Jakmile skočí zelená, tak se rozejdu a přejdu přes silnici. Jen letmo se zadívám na bar.
„Ať se jde bodnouuut! Nějakej Changkyun!" uslyším výkřik z baru. Otočím se a překvapeně se zadívám ke stolu. Vidím učitele Yoo, jak do sebe naklopí panáka a začne vykřikovat, že neprohraje. Najednou se mi do obličeje vloudí úsměv. Zasměju se. Zaplnil jsem jeho myšlenky i mimo školu? „ Já mu ukážu!" zapiští, zatímco kluk naproti němu mu začne zakrývat pusu, aby nekřičel. Zasměju se a otočím se na odchod a se smíchem je můj krok hned o něco svižnější. To je poprvé, kdy se těším do školy.
„Tady, příšerný!" práskne testem na stůl. Pozvednu obočí.
„Ale jsem tu včas." mrknu na něj.
„Oh, jo, wooow, gratuluji, jsi nevěřitelně šikovný, chceš medaili, že jsi dokázal přijít včas na výuku jako všichni ostatní?" zaprská. Pozvednu obočí a zasměju se a podívám se na test.
„Za pět? To ale není možné." pozvednu obočí a snažím se spokojeně nesmát.
„To je možné, v životě se mi nestalo, že by mi někdo udělal chybu i v záchranném příkladu, který je ze základky! I datum jsi napsal blbě, nehledě na to, že tohle si vyprošuju!" ukáže na hlavičku testu, kde je můj podpis. Zasměju se, když je tam napsáno ‚Pro koťátko od Lim Changkyuna'.
„Nelíbilo se vám to?" pozvednu obočí.
„Napsal jsem ti poznámku, takže se máš co snažit, abys nepropadal." zavrčí nasraně. Zasměju se.
„Tohle pro vás nedopadne dobře." pokrčím rameny a on něco zaštěká, ale pak zavrčí, že nehodlá celou hodinu zabít tím, že se se mnou bude peskovat, že to není fér vůči ostatním. Zavrčím a zadívám se vražedně na ostatní, kteří hned vypísknou, že jim to nevadí.
Celý další den probíhal v klidu. Ještě že je dneska pátek. Jooheon mě přemluví na další kolo do baru a já nakonec přikývnu. Stejně nemám co dělat. Je mi jasné, že chce jen jít, abych mu zase zařídil odvoz s Jacksonem a mně to nevadí. Tak jako den před tím mu odvoz domluvím a rozejdu se domů. Nevím, proč ženu, proč skoro utíkám a k přechodu a zatřese se mi dech, když ho zase uvidím s tím samým klukem v baru, na stejném místě. Zasměju se. Bude o mně zase mluvit? Ale zatímco čekám na přechodu, tak se zvednou a rozejdou se pryč. Povzdechnu si, když se mi ztratí z dohledu. Tak nic. Přejdu přechod a rozejdu se domů.
„Sakra já tam zapomněl tašku, počkej tu, Kiki." vypískne někdo. Zadívám se za hlasem a překvapeně se zadívám na učitele Yoo, jak sedí úplně mimo na lavičce, zatímco se ten kluk rozeběhne pryč. Stojím opodál a sleduju ho. Ani nevím proč. Jakmile vidím individua, jak se dívají jeho směrem, tak se rozejdu k lavičce a suverénně si sednu vedle něj. Podezřelí chlápci nakonec projdou kolem něj a jdou dál. Sedím tam dokud v dálce neuvidím, jak vybíhá ten kluk, co byl s ním. Zvednu se z lavičky, než si mě všimne a rozejdou se pryč.
„Kiki, jsi někdy osina, víš o tom." zasměje se, když ho podepře, aby se postavil. A spíš ho vleče pryč. Zasměju se a rozejdu se domů.
„Changkyun, co to je? Poznámka? Pětka?" ozve se hned, jak vejdu domů, pokrčím rameny. Zatímco táta zaburácí, že to jim neprojde. Chci namítnout, že to nevadí, ale táta je v tomhle neústupný.
„Já tu školu koupil! Můj syn nebude mít pětky ve škole, která je moje!" zavrčí a hned se vrhne po telefonu. Povzdechnu si. S tím stejně už nic nenadělám. Lehnu si do postele a zadívám se do stropu. Vážně na mě myslí, i když ve zlém i mimo školu? To jsem mu až tak zvedl mandle? Zasměju se pro sebe.
