Changkyun
Jakmile jsem ráno vstal tak jsem se těšil do školy, ani jsem nechtěl se jen tak válet nebo přijít pozdě, první co jsem udělal bylo že jsem skoro vystřelil z postele a utíkal jsem se obléknout, abych přišel včas. I když jako první hodinu ani není matika. Ale něco mě do té školy prostě hnalo. Jakmile máme, začne hodina tak automaticky hodím nohy na stůl v očekávání na jeho přísný hlas. Jakmile napsal a tabuli příklad a rozhlédl se po třídě a jeho nádherný pohled spočinul na mě v tiché výzvě věděl jsem, že se chci předvést. Vstal jsem tedy z lavice a sebevědomím krokem jsem se rozešel k tabuli a vzal si křídu. Zadíval jsem se na příklady a chvíli u nich stal a přemýšlel jsem, než sejm začal levou rukou psát. Po chvíli jsem položil křídu a mrknul jsem na Kihyuna, který na mě koukal lehce s pusou dokořán.
„oh um dobře...můžeš si sednout" mávne na mě. Zasměju se nad tím, když jsem mu vyrazil dech, jak jsem měl v plánu. Spokojeně se posadím a skousnu si ret, když ho sleduju. Najednou je ta škola opravdu lepší, probodává mě pohledem kdykoli udělám něco co by se ve škole nemělo dělat. Ale přistihnu se, jak je něco jinak, možná to jsou jen moje myšlenky nebo je opravdu něco jinak, se mnou, protože z něj nemůžu spustit oči. Všímám si, jak si dává vlasy za ouško kdykoli mu padají do obličeje a vždy si u toho srovná přívěšek na krku. Všímám si jeho sykavek a vždy jak se zamračí, když jsou slyšet víc než by asi chtěl. Tohle všechno najednou vidím, najednou vidím, jak když se usměje, vyskočí mu na lícních rozkošný ďolíček.
„ tak kdo bude chtít doučování tak za mnou přijde po vyučování do kabinetu a domluvíme se na čase. Většinou to bude po škole tady v knihovně, takže kdo by měl zájem, nebo komu by dělala problém látka, klidně přijďte" usměje se. Napřímím se a skousnu si ret. Zatřesu se nad představou, že bychom byli spolu v knihovně. Proto jakmile skončí hodina tak se zvednu a vyjdu s ním ven.
„potřebuješ něco Changkyun?" pozvedne na mě obočí před kabinetem. Usměju se jako blázen.
„přišel jsem si domluvit soukromé doučování" mrknu na něj. Pozvedne na mě obočí.
„ale ty žádné nepotřebuješ" usměje se, když mi podá test, který jsem napsal za 1. „ ještě když jsi tak bravurně spočítal příklady na tabuli" uchechtne se. „ takže není důvod, abys chodil na doučování, to je jen pro ty kteří mají problém" mrkne na mě. Vytřeštím oči a povadne mi úsměv. Takže...moje, moje ego, které se chtělo předvést mi vlastně zamezilo v tom strávit s ním čas.
„ale" začnu, ale to se otočí na patě a zavře dveře od kabinetu. Povzdechnu si a nasupeně vyjdu na chodbu.
„Changkyun" zvednu hlavu, když ke mně doběhne Linong. Zadívám se na něj s pozvednutým obočím. Zahákne se mi do ruky a usměje se. „oběd?" zamrká na mě. Jen jemně pokrčím rameny. Je pravda, že na tohle chování jsem zvyklý. Přeci jen jsem bohatý, není to tak že bych se tak probudil včera. Potkal jsem spoustu lidí, kteří se mnou chtěli být ať už jako kamarádi, nebo jako partneři, nebo aspoň jako známí jen kvůli penězům. Nejsem ale někdo kdo by byl z toho nějak přecitlivělí. Lide, jsou různí a bylo to tak vždy. Jooheon je jediný kamarád, který ode mě nic nechtěl, no možná až kromě Kayeeho. Ale známe se dost dlouho, jeho rodina nikdy od naší nechtěla peníze. My jsme jim i tak pomohli, splatit dům a najít dobrou práci aby dál mohli žít samostatně. Vím, že jsem měl jednu dobu strach, že se se mnou Jooheon baví jen z vděčnosti nebo protože ho rodiče přesvědčili, že musí ale na to je on moc cool aby se s někým bavil jen proto.
Dojdu s Linongem na oběd kde se k nám přidají další. Hodím si nohy na stůl a opřu se o stěnu za mnou. Linong se ke mně natiskne a začne mi něco vyprávět. Ani ho moc nevnímám. Ale jakmile uvidím jeho, jak vejde do jídelny tak se zatřesu a můj pohled sleduje každý jeho krok. To jak se jemně pohupuje do kroku, to jak má dokonale pevný zadeček který v těch džínách vypadá opravdu neuvěřitelně. To jak občas pohodí vlasy, to jak se sebevědomě nese, to jak ví, že je krásný a všem to ukazuje. Skousnu si ret, když se opře o stůl u učitelů a lehce se skloní. Kdybych stál tak asi půjdu do kolen z toho jaký výhled mám na jeho zadeček. Zvedne se dojde si pro jídlo. Moje mysl klouže do míst, které neznám. Do míst, která mi říkají, udělal to tak pro tebe abys měl výhled. I když je to blbost, učitelský stůl je na druhé straně jídelny a mezi námi je jedna řada stolů. Ale to mojí mysl nezajímá. Moje mysl jen dál pokračuje v opakování slov – jen pro tebe. Jenže tak to není, není to jen pro mě. Nevím proč mě moje vlastní myšlenky tak vytočili, ale odfrknu si.
