Kihyun
Nebyl jsem zrovna nadšený, když měla důležitá porada padnout na den mých narozenin. Ne, že bych svoje narozeniny chtěl slavit, pokaždé mám tak akorát depresi z toho, že jsem zase rok starší než Kyunnie. Depresi mám vždycky minimálně od posledních narozenin. I když jmi Kyunnie nesčetněkrát řekl, že na našem věku nezáleží, i tak mi hlavou lítají pochybnosti sem a tam. Vždycky nad vším moc přemýšlím.
Odučím svoje hodiny z rozvrhu a s povzdechem se posadím do kabinetu a začnu opravovat písemky, než přijde Hyunwoo ze svých hodin tělocviku.
„Řekl bych, že se můžeš zkusit ředitele zeptat, jestli tě alespoň nepustí z porady prvního, ale nemá to smysl." Povzdechne si Hyunwoo, když si povídáme a já se zmíním o svých narozeninách, o tom, že mě trápí, že vím, že to se mnou bude chtít Kyunnie slavit, a že nakonec ani nevím, kdy přijedu.
„To je fakt den blbec." Povzdechnu si, když chci Kyunniemu napsat, že nám začíná porada, a že ji zkusím co nejdřív uspíšit, ale můj telefon na mě zamrká s vybitou baterií a vypne se sotva najedu na smsky.
„Můžeš si půjči-i ty?!" vyjekne Hyunwoo, když se i jemu vybije telefon. Možná by už mohl ředitel něco udělat s nefunkčními zásuvkami v našem kabinetu. Automaticky máme oba mobily v nabíječce, i když víme, že zásuvka nefunguje. Může tenhle den být ještě horší...
„Bože, to bylo vážně nekonečné." Zaúpím, když jdeme chodbou a venku je už tma. Ředitel pořád mluvil a mluvil, ani to, že už jsme všichni byli nachystaní k odchodu ho neodradilo od toho nám říct všechny ty svoje zážitky a myšlenky, které nikoho v tu chvíli nezajímali.
„To teda bylo," přikývne Hyunwoo. Vyjdeme ven a já se zatřesu zimou, ve škole předělávají topení, takže je tam zima a možná jsem během porady už zmrzl na kost. Zadívám se na Hyunwoo, když kolem mě přehodí svůj kabát s šálou. „hodím tě domů, Kiki." Usměje se na mě.
„Díky." Vděčně se usměju, to mi přijde víc než vhod. Jednak kvůli zimě a taky kvůli tomu, že budu doma dřív a budu konečně moct být s Kyunniem.
„Alespoň budeš dřív doma a Changkyun si tě užije déle," Usměje se na mě a já přikývnu. „nevadilo by ti, kdybych si u vás jen píchl telefon do nabíječky? Potřebuju zavolat Minniemu, cesta je dlouhá, tak aby neměl strach." Usměje se a já přikývnu.
„Jasně, bez problémů." Usměju se. Jakmile zaparkuje, tak ho vezmu k nám nahoru a dám mu do obýváku nabíječku, aby si mohl zavolat a mezitím vytřeštím oči, když vidím celý dům, jak je nádherně nachystaný a jak domem nádherně voní smažené kuře, které tolik miluju. To...vážně pro mě Kyunnie uvařil. Vždyť...nevaří, ale...i přesto. Než se stihnu dostat z toho transu, tak slyším klapnout dveře.
„Ahoj, lásko," vypísknu překvapením, když mě vyrušil mezi rozplýváním nad tím, jak je všechno nádherné. „mám tu jen kolegu z práce, potřeboval si zavolat a měl vybitý telefon, stejně jako já." Zahihňám se šťastně, zatímco moje oči sledují tu nádherně připravenou večeři na stole.
„Hm." Možná to Kyunnie prskne a já na to měl hned reagovat, ale absolutně mi vyrazil dech tím, co pro mě udělal.
„Představím vás," usměju se, když Hyunwoo dotelefonuje. „Kyunnie tohle je Hyunwoo-" otočím se k němu s úsměvem, který mi hned zamrzne, když vidím, jak je Kyunnie naštvaný. Vytřeštím oči, když do koše hodí kytici.
„Bezva," probodne mě naštvaným pohledem a já trhnutím skoro zkamením, nikdy jsem ho takhle neviděl. „klidně, ať zůstane na večeři, klidně mu dej i víno, mě je to jedno, nechám vás dva o samotě." Zavrčí a než se nadechnu, tak se rozejde pryč z bytu. Vytřeštím oči a neváhám ani vteřinu, vezmu si klíče od bytu a hned se rozejdu za ním.
„Kyunnie!" vypísknu, když vyběhnu z vchodových dveří a dá se do mě zima, když jsem jen v tričku. Ale jako by mě neslyšel, přejde cestu a pokračuje dál. Chci se rozběhnout po cestě, ale musím zastavit, když kolem projíždí auta. Založím si ruce, jak je mi zima a jakmile je mezi auty mezera, tak se rozběhnu na druhou stranu směrem do parku, kam Kyunnie šel.
„Kyunnie!" zavolám na něj znovu, když nezastavuje, spíš jako by zrychloval. Nadechnu se a popoženu svoje nohy do běhu. „Changkyun, no tak stůj!" vypísknu a chytím ho za ruku. Otočím ho k sobě čelem a vytřeštím oči, když jsou jeho oči zalité slzami. Píchne mě u srdce, když mi dojde, že tohle je všechno moje vina. „Changkyun, lásko, já ti to všechno vysvětlím, ať to vypadá jakkoliv, tak to není tak, jak si myslíš." Vážně se na něj zadívám a pohladím ho po ruce, kde má všude zalepené prsty. Určitě kvůli tomu vaření.
„Vysvětlíš co!" vypískne, ale sevře moji ruku. „Tolik jsem se těšil, vařil jsem pro tebe oblíbené jídlo celý den, chtěl jsem, abys byl na svoje narozeniny šťastný! Čekal jsem tě před školou, abych tě pak viděl s ním! Vypadali jste vedle sebe tak dobře, on je svalnatý, určitě se vedle něj musíš cítit bezpečně a taky je ti věkově blíž a...a...uvědomil jsem si, že jsem možná já ten problém, protože jsem mladší, že kdybys měl někoho, kdo je ti věkově blíž, tak bys byl raději, byl bys klidný a...pak jsi nasedl k němu do auta a ani ses nedíval kolem sebe, abys mě viděl, že tam čekám...a ještě ho vezmeš domů a já prostě-" chce pokračovat, ale to už moje srdce nezvládne. Pohladím ho po ruce, druhou rukou ho obejmu kolem krku a natisknu se svými rty na ty jeho. Chvíli se naštvaně vzpírá, ale nepustím ho ze své náruče, dokud nepovolí a nezačne mě líbat. Víc ho obejmu a zavrním, když mě jeho ruce obejmou kolem pasu a on si mě na sebe natiskne jako to nejcennější na světě.
„Kyunnie, ty blázínku," zašeptám mu do rtů, když se od sebe odtáhneme. Tiše vzlykne a schová si hlavu do mého ramene. „ty moje lásko, je to Hyunwoo...ten Hyunwoo, kterého si na jaře bere Minhyuk," pohladím ho po vlasech. „práci ve škole jsem mu dohodil přes Minhyuka, hodil mě domů, protože věděl, že na mě čekáš a chtěl, abych u tebe byl co nejdřív, máme spolu kabinet, takže věděl, jak moc chci místo porady být s tebou," zvednu mu hlavu a setřu mu slzy. „mrzí mě, že jsem se nedíval kolem sebe a nevšiml si tě, já už byl myšlenkami doma s tebou a chtěl jsem, aby mě odvezl, co nejdříve...šel nahoru jen proto, že mu cesta k jejich domu trvá přes hodinu, tak aby Minhyuk nešílel a nebál se, kde je tak dlouho, když se porada protáhla," pohladím ho po tváři. „a ať je v tvých očích jaký chce, tak on není můj typ," zakroutím hlavou. „můj typ jsi jen a jen ty a nikdy to nebude jinak," zašeptám. „protože jen ty mě dokážeš udělat tak neskutečně šťastným...myslíš na mě kudy chodíš, vím to, i když mi to neřekneš...řeknou to za tebe tvoje skutky. To, že mi koupíš oblíbenou čokoládu nebo květinu jen tak, protože si na mě vzpomeneš, když jdeš kolem obchodu...miluju to, jak jsi se mnou nejraději doma a mazlíš se...zbožňuju na tobě to, jak jsi jako štěňátko a nechceš se ode mě hnout ani na milimetr...to, že uvaříš na moje narozeniny moje oblíbené jídlo a zraníš se u toho, ani nevíš jak...jak moc tohle všechno na tobě miluju." Zašeptám a vtisknu mu pusu. Posmrkne a víc mě obejme. Obejmu ho kolem pasu, abych si ruce schoval pod jeho bundu, taky mě obejme a co nejvíc mě do své bundy zabalí, když si ji rozepne.
„Promiň, Kiki, choval jsem se jako idiot." Zašeptá, když se mně přitulí.
„Je to moje vina," zakroutím hlavou. „neměl jsem dopustit, aby ses tak cítil...promiň, že tě pořád nutím přemýšlet nad tím, že je náš věk problém, musím...musím se od toho prostě oprostit a přestat nad tím přemýšlet." Zašeptám.
Po tom, co se mezi námi lehce pročistil vzduch...byly tyhle moje narozeniny ty nejkrásnější. Nejen díky tomu výbornému jídlu, které Kyunnie sám udělal. Nejen díky tomu, že si mě vzal snad všude a já sténal jeho jméno, dokud mi hlasivky nevypověděli službu. Ale hlavně kvůli tomu, že mám po svém boku člověka, který mě doopravdy miluje, a kterého miluji já. A už jen kvůli naší lásce jsme se rozhodli, že se sebou oba musíme něco udělat. Naše přílišná a výbušná žárlivost...nesmíme ji nechat, aby nám vše zničila.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Zaúpí Kyunnie, když se posadíme na gauč u jeho rodičů doma, zatímco nám Hwasa připravuje kávu.
„Je to dobrý nápad." Pohladím ho po koleni a vtisknu mu pusu.
„Tak copak se děje, vy moje srdíčka." Pozvedne Hwasa obočí, když nám přinese kávu a posadí se k nám. Nadechnu se a pohladím Kyunnieho po ruce.
„Chceme jen radu, víš...máme oba problém se žárlivostí a...moc tomu nepřidává, že já učím na škole, kde není Kyunnie a Kyunnie chodí do školy, kde já neučím a...kolikrát toho máme hodně, nevidíme se a...pak žárlíme na ostatní, se kterými se vidíme a...je to špatně, ale...nevíme, co s tím dělat a nechceme, aby nám žárlivost zničila vztah." Pohladím Kyunnieho po ruce a zamilovaně se na něj usměju.
„Vím, jak se cítíte," usměje se Hwasa. „a je moc dobře, že si to oba uvědomujete a chcete to řešit," přikývne. „není moc rad, které vám můžu dát...je jasné, že si prostě musíte věřit, musíte v sobě najít klid, když jde ten druhý někam bez vás nebo když ho někde přiveze domů...chce to si udělat pořádek hlavně v hlavě, protože jakmile začnete moc přemýšlet, začnete si domýšlet a spekulovat, a to je špatně," usměje se, zatímco oba přikyvujeme. „s tátou jsme měli podobné období, když byli děti malé...já běhala kolem dětí, kolem domu, vařila, prala, uklízela, žehlila, do toho pomáhala tátovi vést firmu...bylo toho na mě dost, začala jsem přemýšlet o tom, že on to má jednodušší – chodí do práce, dělá si co chce, jde si někam sednout...kolikrát jsem byla až zlá, jak mi to přišlo nefér, ale byla to moje chyba...protože kdykoliv mi chtěl pomoct, tak já mu řekla ne...ale je důležité trávit čas společně, přece jen – je to váš vztah, máte se rádi...samozřejmě, že můžete mít i oddělenou zábavu, ale nesmíte zapomínat i sami na sebe. A hlavně spolu musíte mluvit, pokud se jeden z vás cítí přehlížený, tak si musíte říct: „Hele Kiki/Kyunnie, mám pocit, že jsi s ostatními častěji a je mi smutno." A pak s tím něco musíte dělat. Nepomáhá to držet v sobě a musíte myslet na to, že druhý vám nevidí do hlavy, nevidí vaše pocity...a ještě když se je snažíte skrývat...už tuplem neví, co dělat." Usměje se a my oba dva přikyvujeme. „Nebojte se, srdíčka, na horách na sebe budete mít dost času." Zahihňá se a já povytáhnu obočí.
„Na horách? Jedeme na hory?" zamrkám překvapeně na Kyunnieho, který lehce vytřeští oči, zatímco Hwasa pozvedne obočí. Někde za rohem slyším Changminu a Chengkyu, jak se začnou řehtat a taky se zasměju. „Hádám, že jedeme." Zasměju se a vtisknu Kyunniemu pusu.
** přidané časti jsou neopravené, další části napsané nemáme, tímto to defacto konci jen jsme nemely čas dopsat závěrečnou poslední kapitolu 💜 všem moc dekujeme za čtení. Bohužel nevím jestli a kdy se vrátíme zpět ke psaní, ale naděje umírá jalo poslední. Obě dvě by jsme chtěly ale čas nám bohužel nepřeje 🥹
Miko 💜💜
