Changkyun
Ty tři dny, mi pomohli, aspoň v tom že jsem si utříbil myšlenky. Byl jsem naštvaný, že mě nazval dítětem, byl jsem naštvaný, že mě ve mně viděl to stejné jako všichni ostatní. Cítil jsem se zrazený, odkopnutý a podvedený. S povzdechem jsem si lehl na lehátko zatím, co jsem koukal na scénu kterou Changmina natáčí.
„odpustíš mi někdy?" zvedl jsem hlavu, když se ozval její hlas. Herec naproti ní si povzdechl.
„proč bych ti měl odpustit tvoje chování! Myslel jsme že mi věříš! Ale ty...ty jsi mi nikdy nevěřila" víc se narovnám a sundám si sluneční role. Changmina si povzdechne a založí si ruce.
„víš co? Máš pravdu, neodpouštěj mi a já se nebudu omlouvat, protože nemám důvod. Je mi líto, že jsme se pohádali a mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale jak jsem měla vědět tvoje důvody, jak jsem to měla vědět když v první příležitosti když tě někdo nařkne tak utečeš jako zbabělec. Měl jsi mi to vysvětlit, měl jsi mi říct, proč jsi to udělal. Hned bych věděla tvoje důvody a vše by se vyřešilo hned, ne až na to někdy přijdu!" rozhodí rukama. Zatřesu se. Někdy útěk vypadá jako to nejlepší co se dá udělat. Byl to... špatný nápad? „ nemusel jsi to řešit takhle drasticky! Byli lepší řešení, ale mohl jsi mi to aspoň říct, neumím ti číst myšlenky a tím jak jsi reagoval jsi mi dal možná pohled na to, že se k sobě nehodíme, že ti na našem vztahu nezáleží" sklopím hlavu. Zvednu se z lehátka a rozejdu se pryč od setu a sednu si na lavičku na okraji vesnice a povzdechnu si. Byl jsem naštvaný, že mě nazval dítětem...ale možná jsem se jako dítě choval.
„Changkyun jsi nějaký přešlý" zašeptá vedle mě starostlivě Linong. S povzdechem si upiju z drinku zatím, co on se na mě tiskne. Moje pýcha, moje ego mi nedovolilo se chovat jinak. Možná se mi chtěl omluvit, urovnat to, ale já byl paličatý jako dítě a nechtěl jsem nic slyšet. Zvednu hlavu, když uslyším zběsilé kroky a zvolání svého jména. Zadívám se na osobu před sebou a snažím se skrýt to překvapení, když ho vidím.
„C-Changkyun," udýchaně dojde ke stolu. „můžeme...můžeme si prosím promluvit." Zašeptá. Sklopím hlavu. Ještě ne, ještě moje ego není dost uzdravené, abych mohl o tom mluvit.
„Už mě to tu nebaví, jdu domů." Prohodím směrem k Linongovi který něco vypískne. Vysmeknu se z jeho sevření a rozejdu se pryč. Lehce se opile motám ale i tak se snažím rychle zmizet.
„P-Počkej!" vyjekne za mnou jeho hlas. Ucítím jeho ruku, jak mě chytne a zastaví mě tak v kroku „Udělal jsem chybu, mrzí mě to! Nevěděl...nevěděl jsem, že jsi mě chránil, nenapadlo mě, že by mi chtěli něco takového udělat, ale ty...ty jsi mě zachránil." Neotočím se k němu. Skousnu si ret a zavřu na chvíli oči, než se k němu otočím
„Ani se nesnaž," zavrčím. „vidíš ve mně to, co všichni...rozmazlený Spratek, co má všechno...nikdo ve mně nevěří...ty ve mně nevěříš!" zavrčím na něj znovu, proč se za sebe chovám jako dítě? Pokusím se mu vysmeknout, ale nedovolí mi to.
„Ne, Changkyun, tak to není...není to tak, protože já v tebe věřím a taky proto, že...že nezáleží na tom, jak moc se snažím držet nebo na to nemyslet...mám tě rád...celou tu dobu, co jsi mě teď ignoroval a...a nebavil ses se mnou, neškádlil jsi mě...jsi mi chyběl a taky...taky vím o tom, že...že jsi za mě splatil ten dluh," zatřese se mu hlas. Zvednu k němu oči a vytřeštím je když vidím jak se mu do jeho nádherných oček hromadí slzy. Konečně si ho prohlédnu a zatřesu se, když vidím obvaz na jeho hlavě, který je nasáklí krví. Myslí tohle vše Vážně? Má...má mě rád? Chyběl jsem mu?. Moje srdce začne dělat kotrmelce. „tak...tak mi prosím odpusť," vzlykne. „nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě, tak...tak mi prosím dej ještě šanci." Zašeptá a lehce zavrávorá, když se mu zamotá hlava „Prosím." Zašeptá a zvedne ke mně oči.
