Changkyun
Hned jak přišla řeč na Vánoce věděl jsem jak je chci trávit, nebyla to ani otázka, ani jsem nad tím nemusel přemýšlet, moje mysl okamžitě zavítala k němu s tichým našeptáváním – „ trávit Vánoce s Kihyunem".
U nás doma se moc vánoce neřeší. Jsme asi zvláštní boháči, nebo nevím. Když jsem se narodil já tak měli naši moc práce, ne že by se mi nevěnovali, ale možná bych chtěl víc, ale jsou děti, kteří jsou na tom hůře a vlastně jsem si neměl na nic moc stěžovat. Ale Vánoce u nás byli odsunuté na druhou kolej, jako malým nám rodiče dali dárky buď před anebo po ale na štědrý den nebyli často doma. Chodili na bankety potkávat se s obchodními partnery. Jako dítě jsem to moc bral. Teď vím, že jsem se měl dobře, ale když vidíte v televizi všechny ty vánoční filmy o rodinách a že vánoce nejsou o dárcích ale o rodinných vztazích tak se to přeneslo na mě a dalo by se říct, že jsem v tom strádal. Jako každé dítě jsem se viděl, jak zachraňuju vánoce nebo jsem si přenesl perfektní vánoce z amerických filmů na sebe. Kolikrát jsme na vánoce nebyli ani doma ale v jednom ze sídel naší rodiny po celém světě. Vánoce jako takové u nás zařizovala Changmina. Chengkyu byl vždycky bude cíťa který i ve svých patnácti letech byl mentálně pořád dítětem jako já když mi bylo deset. Changmina je o deset let starší než já a o pět s Chengkyu. Byla správná starší sestra. Viděla, že nám oběma vánoce s rodinou chybí, jak říkám naočkování filmy, seriály a příběhy. Starala se o to abychom měli večeři a kolikrát jsme si sedli jen mi tři a měli štědrovečerní hostinu, se stromečkem a koledami. Jednou přišli naši domů dříve a viděli, jak jíme a u stolu si dáváme malé dárky. Většinou to byli výkresy, přívěšky. Ať si lidé myslí, co chtějí, nekupovali jsme si auta ani domy či drahé šperky. Ale maličkosti. Viděli, jakou z toho máme radost a viděli, že nám nepotřebují kupovat nová kola, telefony, televize nebo cokoli uznali za vhodné, ale viděli to, že je nám dobře jen, když jsme spolu. Od té doby na vánoce nechyběli. Je pravda, že po tom co táta přebral firmu, což bylo po mém dědovi někdy, kdy jsem se narodil já, jim trvalo dlouho, než se sžili s harmonogramem a rozvrhy firem, obchodních partnerů a vším co je pro chod firmy potřeba. Teď už to ani jeden neřeší, ví kdy a jak si udělat čas a proto nechybí na žádné důležité rodinné události.
Jsem rád, že jsem sem Kihyuna vzal. I když vím, že to mohlo být pro něj stresující a máma mě zabije, že jsem jí to předem neoznámil. Ale chci, aby se s nimi seznámil navíc po tom co to Changmina vykecala mámě a ta na mě nadupala s tím, že jak to že se to dozvídá, jako poslední jsem neměl jinou možnost. Uklidnilo jí jen to, že táta o tom nevěděl vůbec a dozvěděl se to až jako poslední. Nejdřív jsem měl taky strach, jak to budou naši brát. I když je věk jen číslo a mně to nevadí, je pravda že Kihyun je starší a každý má na toto téma jiný názor. Někomu to vadí, někomu to přijde divné, někomu to přijde naopak sexy. Někdo má názor, že je sexy když je muž starší a žena mladší ale zároveň jim přijde divné, když je to obráceně. Navíc je můj učitel. Ale naši nikdy nezasahovali do našich vztahů. Ani když měla Changmina své období kdy si vodila domů holky i kluky. Chvíli to vypadalo, že se bude brát s jednou holkou, která vypadala jako hora, krátké blond vlasy, namakané ruce. Byla to fajn holka, vypadala, že je schopná rozlousknout ořech jen pohledem, ale nějak to nevyšlo, teď si vodí jen kluky, ale nikdo neví jak to vlastně má a nikoho to popravdě nezajímá. Nebál jsem se rodičům takhle říct že jsem gay, i když si myslím, že to stejně věděli. Pár partnerů jsem měl, chvilkovky a nebral je sice domů s, ale měl jsem pocit, že to tušili. Chengkyu si začal s naší služkou, ale nakonec to nedopadlo a teď pokukuje po své sekretářce, která ho pořád mlátí, když si všimne, že po ní kouká, fajn holka. Rodičům je zkrátka jedno koho si domů vezmeme, jestli je starší, mladší, samozřejmě do jisté míry, jestli je to kluk holka, obojí nebo neurčito. Jestli je ten člověk bohatý, nebo jestli je chudý, je jim jedno, jak vypadá, nezajímá je něco jako reprezentace firmy nebo takové bláboly, dokud jsme šťastní tak je to nezajímá. Ale i tak má člověk občas pochybnosti. Ale máma ta pištěla hodně dlouho, ukázal jsem jí fotku, kterou jsem si pro sebe ukradl, když spal a já si ho fotil, abych se na něj mohl dívat i doma. Pištěla jak je nádherný a že ho chce vidět co nejdřív.
