Kihyun
Podepřu si hlavu a s úsměvem se na něj zadívám. Dívá se na mě jako bych byl ten nejkrásnější na světě. Ta jiskra v jeho očích a způsob, jakým mě sleduje. Jediný jeho pohled mě nabíjí neuvěřitelně nádhernými pocity.
Začnu být lehce v náladě, tak ho nechám, aby mě nohou pod stolem hladil. Jemně ho několikrát taky pohladím a musím se zasmát, když se opije víc a je děsně k sežrání.
„Tak pojď, pomůžu ti domů." Zasměju se, zaplatím útratu a podepřu ho, abychom vyšli ze zahrádky. Spíš se ke mně přitulí, než aby se o mě jen opřel a já se snažím si neskousnout ret. Vzhledem k tomu, že jeho řidič mu nebere telefon a Changkyunnie bydlí daleko, tak ho nakonec vezmu s sebou. Pod podmínkou, že nebude zlobit. Ale vzhledem k tomu, jak se ke mně tiskne a po cestě skoro usíná, si nemyslím, že by mě chtěl zlobit. No, určitě by chtěl, ale pochybuji, že na to bude mít sílu. Podaří se mi ho dostat až k sobě, a to už opravdu skoro spí, navedu ho až do postele, kam se hned svalí a schoulí se do klubíčka. Usměju se nad tím, jak moc je roztomilý.
„Ty jsi trdýlko." Zašeptám, zatímco on tiše a spokojeně oddechuje, nahnu se k němu a vtisknu mu pusu na spánek. Vysleču ho z kožené bundy, a nakonec mu svléknu i kalhoty, aby měl na spaní pohodlí. Vše mu poskládám a dám na židli, vytáhnu z pod něj peřinu a pomalu ho do ní zabalím.
„Kiki." Zašeptá tichounce, zatímco se víc schoulí a obejme peřinu, do které jsem ho zabalil. Začervenám se a pohladím ho po vlasech. Jednou mi díky němu opravdu vyskočí srdce z hrudi.
Dojdu se vysprchovat, obléknu se do pyžama a...skoro půl hodiny stojím před důležitým životním rozhodnutím. Nemám druhou postel, navíc ta moje je dost maličká. Můj byt je maličký a...nejsem si jistý, jestli to, co mám v malém obýváku, se dá pojmenovat pohovkou a vůbec nevím, jestli se na tom dá vyspat. Nevím, jestli je správné, abychom spali v jedné posteli, ale...pokud nepřekročíme hranice tak...proč vlastně ne.
Vlezu si za ním do postele a zavřu oči, když nasaju jeho vůni. Voní tak nádherně. Pomaličku se k němu přitulím, jednak nemám na vybranou, protože postel je malá i pro jednoho, natož tak pro dva a jednak...chci se k němu přitulit. Za rytmu jeho oddechování a bušení srdce usnu tak jako nikdy. Nikdy jsem se nevyspal tak dobře jako na obláčku. Nikdy, až teď v jeho náruči.
Trhnu sebou, když se začnu probouzet. Jemně nakrčím obočí a otevřu oči, když cítím jeho prsty, jak mi dávají vlasy za ouško. Zadívám se do jeho očí, jak mě zase pozoruje tím zasněným pohledem. Jak se krásně usmívá a jdou mu vidět ty přenádherné ďolíčky.
„Dobré ráno." Zašeptá svým nakřáplým hlubokým hlasem a já cítím, jak mi začnou hořet tváře.
„Dobré ráno," zašeptám na oplátku a jemně se otřu tváří o jeho ruku. „jak ti je?" zašeptám starostlivě.
„Nikdy mi nebylo líp." Zašeptá s úsměvem a...nakazí mě tím, protože se nemůžu ani já přestat usmívat. Ani nevím, jak dlouho jen tak ležíme v posteli a komunikujeme jen očima. Čas byl najednou tak pomalý, ale tak neuvěřitelně nádherný. Začne se ke mně naklánět a mě se v hlavě rozezní alarm. Jemně mu položím prsty na rty.
„Ještě ne," Zašeptám a po rtech ho jemně pohladím. Prsty stáhnu, a nakonec si na prsty vtisknu pusu a pak je položím na jeho rty. „alespoň takto." Zašeptám. Usměje se.
„Lepší než nic." Zašeptá, a nakonec vezme moji ruku, vtiskne mi na prsty taky pusinku a položí mi prsty na rty. Usměju se nad tím, jak je neskutečně něžný. Jak mě na jednu stranu škádlí a zlobí, aby mě zlomil, ale...na druhou stranu je neskutečně chápavý a něžný.
