Kihyun
Naštvaně dojdu k sobě do kabinetu po tom, co dohlídnu, že se Jin a Junpyo dostali na ošetřovnu. Co to do něj vjelo? Nemůže takhle žárlivě přece reagovat na všechno, co někdo adresuje mě. Mělo by mi to lichotit, ale on se takhle přece nemůže chovat...vážně je jako dítě. I když mě vykolejil jeho pohled. I když mě vykolejilo to, co řekl. I tak to chování bylo přehnané.
„Dle výpovědi Junpya a Jina Changkyun vyletěl bezdůvodně," zadívá se na mě ředitel, když si mě zavolal k sobě, protože jsem tam byl první a on chtěl vědět, jestli vím, co se stalo. „vůbec netuší, proč je napadl." Zakývá hlavou.
„Ani já nevím, viděl jsem je, až když leželi na zemi." Zakroutím hlavou, že nevím o dost víc než on. Zakývá hlavou a já si povzdechnu.
I domů dojdu naštvaný, ačkoliv mi neustále vrtá v hlavě proč. Neměl jsem nikdy Changkyuna za žádného násilníka, nikdy ani neukázal žádné agresivní sklony. Neřekl bych, že je to někdo, kdo by bezdůvodně na někoho takhle vyletěl.
Následující tři dny...není ve škole. V pátek před víkendem jsem jako na jehlách, chtěl jsem s ním o tom mluvit, ale...není tu. Dělá mi to starosti. On mi dělá starosti. Možná jsem neměl tak vyletět. Ne, Kihyun, vždyť zmlátil dva lidi do bezvědomí...bylo správné vyletět a zasáhnout. Udělal jsem správnou věc.
„Promiňte, ale terminál mi hlásí chybu." Zadívá se na mě pokladní, když si v pátek večer zaplatit nákup. Zděsím se. Účet jsem dlouho nekontroloval, ale přece nemůžu být v mínusu. To přece nejde. Mám u sebe naštěstí menší obnos hotovosti, tak se mi podaří zaplatit nákup v hotovosti a nemusím ho tu nechat. Promnu si spánky. Problémy s bankou a exekutory, to by mi teď opravdu chybělo.
„Já nevím, Minnie, trápí mě to." promnu si spánky a zaúpím.
„Myslíš to s tou kartou nebo to s Changkyunem?" pozvedne Minhyuk obočí, když si u mě doma dáváme víno. Nechtělo se mi mezi lidi. Možná jsem se i trochu bál toho, že bychom se někde potkali. Nevím, jak bych reagoval.
„Obojí," povzdechnu si. „s obojím nevím, co mám dělat...Changkyuna jsem od té doby neviděl a...co budu dělat s tou kartou, pokud jsem v mínusu nevím." Prohrábnu si zničeně vlasy. Jako vždycky, když mám možnost si s Minhyukem popovídat, tak i teď...mi hovory s ním přece jen pomůžou si to srovnat v hlavě. Prostě s Changkyunem budu mluvit, jsme dva dospělý. Prostě mu řeknu, že ho vyslechnu, ať mi řekne, co se stalo. Zopakuji mu, že to není správné, ale...prostě chci, aby věděl, že jsem na jeho straně, ať už to bylo jakkoliv. Ačkoliv se budu zlobit, pokud se dozvím, že za zmlácením těch dvou byla nějaká malichernost. Zlobit se budu, ale...část mě nechce zničit to, co se mezi námi začalo tvořit. Nikdy jsem nedokázal s někým něco takového navázat...nikdy jsem podobné pocity necítil a neznám je, ale...nechci je jen tak pošlapat a zahodit jako by nic neznamenali.
Zničeně dojdu do svého kabinetu. To nebylo pondělí, jaké jsem si představoval. Changkyun mě...naprosto mě ignoruje, co víc...jeho pohled bolí, neuvěřitelně. Na moje obvyklé poznámky nereagoval, na žádná má slova...ignoroval mě, jako bych nemluvil, jako bych neexistoval. I když jsem se s ním po hodině snažil mluvit...pokračoval v ignoraci. Pak se nechal na chodbě odvést jedním studentem, myslím, že to byl Hyunki a mě začnou sžírat pochybnosti. Co když to všechno byla jen hra...co když jen zkoušel, jestli mi dokáže pomotat hlavu. A teď ví, že ano a už ho dál nebavím. Ne, Kihyun, to...to k té situaci nesedí. Nic mezi vámi nebylo, nic se nestalo, nic...z čeho by mohl mít pocit, že vyhrál. Shrábnu si vlasy dozadu a zaúpím. Co mám teď dělat...teď, když vím, že mě záměrně ignoruje.
