Kihyun
Když se ho držím, zatímco mě nese. Nedokážu myslet na nic jiného než...na to jaké mám motýlky v břiše. Nadávám si za to, jak hezky mi voní. Jak krásně mu voní vlasy. Jak mužné má ruce. Jak hezky v tomhle tichu zní jeho hluboký hlas. Nenávidím se za to, jak na něj teď myslím.
„Jsi vážně nejhorší," zašeptám. Zastaví se v kroku a vím, že se na mě chce přes rameno zadívat, ale opřu si hlavu o jeho rameno, aby mi do tváře neviděl. Nepotřebuje vidět, že se jako idiot červenám. Do toho ještě tiše vzlyknu, nevím, jestli nad celou mojí situací nebo nad tím, jak hezky se u něj cítím. „nejhorší z nejhorších." Zašeptám, když mám hlavu na jeho rameni a cítím jemně jeho kolínskou.
„Já vím." Zašeptá a já nadávám svému tělu za to, jak blbě reaguje na jeho hlas. Poslouchám jeho dech, to, jak tiše oddechuje a do toho mě drží na svých zádech. Něco z toho mě ukolébá ke spánku. Trhnutím se vzbudím, až když mě donesl až před dům.
„Hm." Zabručím a slezu z jeho zad, když se trošku proberu.
„Nepotřebuješ svléknout nebo uložit do postele?" pozvedne obočí a přitáhne mě na sebe, když odemknu dveře. Nechám se zády na dveře lehce natlačit a zvednu k němu oči. Nenávidím své tváře za to, jak jsou červené, ale doufám, že to potemnělé světlo zakrylo. Nemůžu si pomoct, ale flirtovně se na něj usměju a natáhnu ruce k jeho límečku. Vidím mu na očích to vítězství.
„Máš pravdu, nepotřebuju." Zašeptám a mezitím, co se on ke mně naklání, tak vklouznu do dveří a zabouchnu mu je před nosem. Vítězně se uchechtnu, mě nedostaneš, Lim Changkyun.
Vyškrábu se opile do sprchy a jemně se alespoň opláchnu, převléknu do pyžama a ve vteřině usnu. Únavou a opilostí. Možná i tím, že si pořád vybavuju tu jeho jemnou vůni, ... která mi nevoní!!
Dezorientovaně otevřu oči a povzdechnu si. Včera jsem pil jenom jeden druh alkoholu, takže...mám kocovinu, ale ne tak obrovskou, jakou jsem si myslel, že budu mít. Začnu si dělat kafe, připravím si k snídani suché pečivo a prohrábnu si vlasy. Měl bych ho nenávidět. Měl bych ho nesnášet. Proč mám spíš pocit, že je možná jiný než se zdá? Sice mě včera zlobil, škádlil mě a pokoušel, ale...zároveň se o mě postaral. Nemusel. Mohl mě na té zahrádce nechat, mohl mě nechat na pospas těm kreténům, aby si dělali, co chtějí. Ale on to neudělal. I přesto, že jsem se na něj několikrát ohradil, tak zůstal u mě a vlastně mi od nich pomohl. Poplácám se po zátylku a zavřu oči. Nenene, Kihyun, nebudeme myšlenky směřovat tímto směrem. Je moc hezké a dojemné, že cítíš nějaké sympatie, ale vy dva jste jako den a noc. Voda a oheň. Není možné, že by vás k sobě osud svedl záměrně. Tak to není, jsem prostě jen chováním jiný než to, co zná, možná proto ho to láká. Pokrčím rameny, proč nad tím vůbec přemýšlím. Nemám lepší věci na práci? Nemám, ale...měl bych si je najít!
Ve jménu nakopat zadek mé nevolnosti začnu s úklidem. Broukám si melodie vycházející z rádia na baterky, ta hudba je příšerná a zároveň chytlavá. Dobře se na ni uklízí, tak co. Trhnu sebou, když si uvědomím, že mi zvoní telefon. Že by Minhyuk? Možná chce vědět, jak jsem včera dopadl nebo že jsem neumřel po cestě domů. Dojdu k telefonu a nechápavě se dívám na display, kde mi svítí jméno ředitele školy Olonana. Chvíli váhám, než se nadechnu, a nakonec telefon zvednu.
„Yoo Kihyun, prosím?" snažím se znít klidně.
„Dobrý den, Kihyun," ozve se milým hlasem. A vtíravým. „víte situace se má tak, že...škola by byla ráda kdyby...jste se vrátil." Vytřeštím na jeho slova oči a na chvíli zapomenu, jak správně dýchat.
