Na klíček

6

Pokouším se ze svého rohu za stolem, kam mě srdečník postavil, abych se mu nepletla, nahlédnout přes místnost k rozžhavené výhni, v níž srdečník právě pracuje na novém srdci. Přes jeho záda však téměř nic nevidím a opustit přidělené místo se neodvážím. Už jednou mě přinutil odejít a může to udělat znova. A tak jen tiše stojím a pozoruji při práci muže, jenž právě v kleštích svírá to, co mohlo být mou spásou.

Vím, co mu celou tu dobu běží hlavou. I já myslím na Klaudii. Její zmizení je to jediné, co přehluší veškeré myšlenky na čas, který se mi krátí. Neustále si omílám dokola tu vzpomínku, kdy stála vedle mě, hledajíc ve mně oporu, a já neudělala nic, abych ji ochránila. Nevěděla jsem, jak se zachovat, teď už to ale vím. Jsem pevně rozhodnuta strávit ten zbytek života, co mi zbývá, pomocí při jejím hledání. Jen doufám, že až se můj klíček nakonec přestane točit, bude již holčička v bezpečí pevného objetí svého otce.

Do krámu až do večera nikdo nepřijde. Jestli byl dnešní útok prvním, který se odehrál ve dne, jsou určitě teď všichni zamčeni v úkrytech svých domovů. Když srdečník zavře obchod, zavede mě po schodech nahoru do svého bytu. Nasměruje mě do malé místnosti přes úzkou chodbičku.

„Tady budeš spát," oznámí mi. „Petrolejka je u postele."

Udělám dva kroky vpřed a pohledem si změřím celou místnůstku. Jsou v ní dvě lůžka, na každé straně jedno, a mezi nimi jen tak tak široká mezera, aby se jí dalo projít k protějšímu oknu. U noh každé z postelí stojí vyřezávaná dřevěná truhla a na jedné je skutečně položená petrolejová lampa. Na zdi nad ní visí zarámovaná černobílá fotografie, na níž rozpoznám srdečníka s jakousi ženou, držící v náručí malé děťátko. Je to jistě vzpomínka na dobu, kdy byla jejich rodina ještě úplná. Obrátím se a upřu na něho pohled.

„Já se vyspím v dílně," odvětí.

Chci mu vysvětlit, že tohle všechno není vůbec nutné, jenže než stačím cokoliv říct, zavřou se za mnou dveře a v zámku cvakne klíč na dva západy. Na okamžik jsem si myslela, že se v srdečníkovi probudila ona laskavost, kterou jsem spatřovala v Klaudii, tohle mi však prozradilo, že mu na tom, jestli mám kde spát, nezáleží. Potřeboval mě jenom někam zamknout. Pořád mi nedůvěřuje a možná... možná se mě i trochu bojí. Vlastně tomu rozumím. Nesetkávám se s tím poprvé.

Složím plášť na jednu z truhel, rozsvítím petrolejku a přenesu si ji k oknu. Usednu na široký parapet, abych mohla pozorovat venkovní dění, neboť ani dnešní noc se spánku nedočkám.

Brzy se úplně setmí. Ulicí si to klidně šine starý lampář, kůži má svraštělou a pod čepicí skrývá pleš. Je to však dlouhán, nejspíš právě proto si svou práci i navzdory svému věku udržel. Zastaví se pod plynovou lampou na křižovatce ve tvaru T a dlouhou tyčí se ji pokouší rozsvítit. Ruce se mu klepou, proto se mu to podaří až na několikátý pokus. Potom si to stejně pomalým tempem namíří zase dál. Za svůj život jsem strávila tisíce probdělých nocí, ale něco mi říká, že ta dnešní nebude tak dlouhá, jak se mohlo prve zdát.

Pootevřu jednu okenní tabuli a nakrátko se zaposlouchám. Jedině v noci totiž můžeme slyšet zvuky, jež vydává město samotné. Poslouchám vrzání nedovřených branek, kutálení pohozeného papíru, jehož se zmocnil vítr, dokonce i údery vyzvánějícího kostela. To všechno je mi sladkou ukolébavkou, která mě přiměje vzpomínat.

S lampami jsem se setkala již u nás v Malé Vísce. Je jich tam jen pár u hlavní cesty a jejich rozsvěcování má na starosti ponocný. Když jsem se s tím člověkem prvně setkala, byla jsem na cestě do dílny, kde se Bernard občas zdržoval až do večera. Tu jsem však daleko před sebou spatřila neznámou postavu. Bernarda jsem v tu chvíli úplně vypustila z hlavy, minula jsem jeho dílnu a rázovala si to k tomu mohutnému muži ve vlněném kabátě. Jakmile jsem se octla blíž, všimla jsem si, že měl přes rameno zavěšený bílý roh a v pravé ruce svíral dlouhou tyč. Po levém boku mu kráčel vycvičený vlčák s řetězem místo koženého obojku. Jeho drobet tulácký vzhled by kdejakému děcku nahnal strach. Já strach neměla, a tak jsem tam stála a upřeně ho pozorovala. Za chvíli si mě přestal všímat a jal se rozsvítit lampu. Zaujatě jsem se postavila přímo pod ni a sledovala, co se bude dít. V lucerně se rozlilo světlo a rozletělo se do houstnoucí tmy. Několik vteřin jsem to pozorovala, teprve poté jsem odtrhla zrak a pohlédla na ponocného. Ten si zase na oplátku zkoumavě prohlížel mě.