Na klíček

11

Chlad uvnitř se mi zakousne do těla. Ostružiní svými hnáty chňape po lemu mé granátově červené sukně. Mouřenín se mi neustále vzpírá, avšak jakmile se mi nad ním podaří zvítězit, sám přidá do kroku, aby byl zase co nejdříve z lesa venku. Očividně se mu tady vůbec nelíbí. A ani mně ne. Sužují mne nepříjemné myšlenky, že za mnou kdosi stojí, pozoruje mě a těžce mi dýchá na krk. Když se však otočím, nikoho nespatřím a nepříjemný pocit se znovu přesune za můj hřbet. Provedu to takto několikrát, než mi na mysl vytane pozoruhodná myšlenka. Mohou ty stvůry být přes den neviditelné? Jsou to ony, kdo mi právě teď funí na šíji?

„Sašo," chci sdělit své podezření srdečníkovi, jenže ten si na rty přiloží prst jako znamení, že mám být zticha.

„Pšššt! Nechceme je probudit," pronese polohlasem.

„Sašo," zašeptám „nemohou se zneviditelnit, že ne?"

„Ne, ale jsou schovaní všude okolo. A zaútočí, když jim dáme důvod."

Nasucho polknu. Pevněji obepnu prsty kolem Mouřenínovy otěže a mírně ho pobídnu k rychlejší chůzi. Není tu žádná pěšina, jíž bychom se mohli držet, a tak je obtížné určit správný směr. Zvláště když les vypadá stále stejně – temně a zarostle.

Z nějakého mně neznámého důvodu však srdečník nepochybuje o tom kudy jít, a tak nás všechny vede. Neustále se přitom rozhlíží, jako by něco hledal, a občas dokonce bříšky prstů pohladí kůru některého stromu. Že by mu cestu zjevovalo nějaké kouzlo? pomyslím si.

Dostaneme se mnohem hlouběji do lesa. Drobné šišky praskají pod koňskými kopyty a houští se zachytává o naše svršky. V naprostém tichu zní naše kroky jako pochod kavalerie, přesto se zdá, že se nám daří nevzbudit nežádoucí pozornost. Saša projde stříbrnou pavučinou, na níž se v té troše slunečních paprsků třpytí kapky rosy, ale ani nezakleje, jen si rukou setře jemné nitky z obličeje. Jeho obava ze spících netvorů mi je dostatečným důvodem k tomu, abych se žádným z nich nechtěla mít tu čest.

Pak se znenadání kdesi před námi mihne černá silueta. Ani jeden z nás si není jistý, komu patří. Saša ale nechce riskovat, a tak hlavou pokyne doleva, kudy se ihned vydáme. Terén se tam mírně svažuje a dole pod ním se nachází nepříliš velká tůně. Z ní stoupají chomáče mlhy – oblaka, jež jsou zde navždy uvězněna. Při břehu rostou blatouchy, ač světla se jim tu příliš nedostává. Tmavá hladina je až nepřirozeně neměnná a hladká jako zrcadlo. Když tůňku obcházíme, nakloním se nad ni a pohlédnu do hloubky, v níž se míhají jakási štíhlá bělostná těla, lemovaná rusými vlasy. Srdečníkova dlaň mě chytí za nadloktí a strhne mě dál od podmáčeného kraje. Nechápavě se k němu obrátím a on mě pokárá pohledem.

„Co to je? Tam dole?" zašeptám tak tiše, jak jen dokážu.

„Rusalky," špitne v odpověď.

Znovu jim věnuji pozornost. Plují tak pomalu, jako by jen unaveně splývaly. Jejich oční víčka jsou pevně semknutá, akorát některé mají pootevřené rty. Spí ranním spánkem.

Když tu jedna otevře průzračné oči a natočí malátně hlavu, aby si mě prohlédla. Ustoupím do bezpečné vzdálenosti. Chci dál vyzvídat, když se ale obrátím, zjistím, že Saša již obešel mokřad a nesmlouvavě míří dál. Přidám do kroku. Teprve když stanu opět po jeho boku, dodám: „Ale co jsou to rusalky?"

„Duše dívek, jež si sáhly na život. Proměnily se ve vodní démony, které jsi tam viděla. Drž se od nich dál, mohly by tě utopit. A také způsobují záplavy."

„Jak mohou způsobit záplavu?" nechápu.

„Jednou začas," vysvětluje trpělivě, „se ty dívky vynoří a na břehu si začnou rozčesávat dlouhé vlasy. To způsobí, že se zvednou hladiny řek a voda opustí svá koryta. Pouhá jedna rusalka dokáže vytopit celou vesnici a připravit mnoho lidí o jejich obydlí i živobytí."