Na klíček

21

Konec chodby nás zavede do ohromného jeskynního dómu, v němž se od stropu k zemi spouštějí dlouhé krápníky. V chladném ovzduší cítím vlhkost. Se zatajeným dechem učiním pár dalších kroků, přičemž si omylem smočím špičku boty v louži podzemní vody, jež kape seshora v pravidelných intervalech.

Vinou přítmí, prosvíceného akorát hořícími loučemi, jež lemují stěny dómu, se jisté úseky jeskyně ztrácejí ve tmě.

„Nikoho nevidím," zašeptá srdečník a od pusy se mu zvedne obláček páry.

„Ani já," špitnu.

Postupujeme tedy zvolna podél zavěšených pochodní, které se nyní staly naším průvodcem. Dáváme přitom bedlivý pozor na jakoukoliv změnu v prostředí, jež by nás upozornila na přítomnost někoho třetího.

Louče nás zavedou k vyhloubenému otvoru ve skále, jenž přechází v rozměrnou štolu. Zastavíme se u jejího okraje, tak aby nás nebylo možné zahlédnout. Koridor je dost široký, aby se jím daly provést celé skupiny lidí, navíc má nepřirozeně pravidelný tvar, tudíž lze na první pohled poznat, že nevznikl přirozeně, nýbrž uměle a k tomu celkem nedávno.

Přitisknu se ke skalní stěně hned vedle vchodu do štoly. Poté se obrátím na Sašu a dám mu znamení, aby udělal totéž. Natáhnu krk a letmo nahlédnu dovnitř. V jasném oranžovém světle spatřím rázně kontrastující tělo poletujícího běsa. Vznáší se směrem od nás, takže jsou z něho vidět akorát cáry černého hávu.

Stáhnu se zpátky a němě vyslovím slovo běs. Srdečník přikývne, že rozumí.

Znovu se nakloním, abych pohlédla do vnitřku štoly. Zdá se, že jde o chodbu zbudovanou pro přivádění starců a dětí, jak se o ní zmiňoval mim.

Využiju toho, že je běs otočený zády k nám, a přeběhnu lehce na druhou stranu. Saša mě častuje zaskočeným pohledem. Posunky se mu pokusím sdělit, že tahle cesta není ta správná a že musíme hledat jinde. Srdečník nejprve krčí čelo, nakonec se však dovtípí, co má gesta znamenají. Přiblíží se k okraji, kradmo zkontroluje běsa, a když se naskytne vhodná příležitost, učiní to samé co já. Jakmile se ocitneme bezpečně za vchodem do štoly, nic nám již nebrání pokračovat dál osvětleným úsekem dómu.

Několik dlouhých minut kráčíme přímou cestou, již nám zjevují oranžové plameny. Společnost nám dělají nanejvýš vlastní stíny, navzdory tomu našlapujeme měkce, abychom neztropili zbytečný hluk, jímž bychom na sebe nechtěně upozornili. Potom znenadání začnou louče před námi kamsi klesat. Zastavíme se na vrcholku svažující se stezky, jež se objeví po naší pravici. Klesající pěšina je na rozdíl od štoly uzounká a krkolomná, nicméně za touto odbočkou se už žádné další pochodně nenacházejí a nezbývá proto než se dát právě tudy.

Při tísnivém sestupu se se Sašou obezřetně přidržujeme kamene po bocích. Stezka obsahuje mnoho zákrutů, které zabraňují světlu z hořících loučí, aby putovalo dál než k nejbližší zatáčce, čímž se prostor stává šerým. Stojí nás to mnoho sil, abychom v takto snížené viditelnosti nezakopli a vzájemně se nepovalili.

Brzy se mě zmocní nepříjemný pocit, že se dostáváme stále níž a níž, až pod zem, až do samotného pekla. A stezka stále nekončí.

Teprve ve chvíli, kdy se terén trochu srovná a já zaslechnu neznámé šumění, jež začne pozvolna sílit, uvěřím, že se přibližujeme jakémus cíli.

Ukáže se, že šum vydává podzemní potok, jenž se před námi zčistajasna vynoří a který od sebe odděluje břeh, na němž jsme vyšli, od druhého, kde zapálené pochodně vyznačují navázání stezky. Jediným spojením mezi těmito břehy se zdá být ne zrovna široká lávka, jež se táhne ve značné výši nad vodním tokem.