Na klíček

9

Dlouhé hodiny pozoruji šmouhy na stěně. Poté přichází částečná otupělost, nikoliv však spánek. Stíny se nad ránem začnou postupně vytrácet, jak je světlo z malého okénka zahání do nejvzdálenějších koutů. Celou noc jsem se odmítala pohnout. Ne snad proto, že bych mohla srdečníka probudit, ale protože jsem nechtěla pohlédnout do jeho tváře a zjistit, že i on je vzhůru. Ovšemže musel taky něco málo naspat, ale domnívám se, že mu strach o dceru dovolil zamhouřit oči vždy jen na nutnou chvíli.

Mé tušení se potvrdí, když mi téměř v ten samý okamžik zaskřípe hnusný vrzavý zvuk za zády. Obrátím se tedy a jak vidno, skřípání vyluzuje kovová drátěnka v sousední posteli. Srdečník se ztěžka posadí a prsty si protře rudé oči. Nakrátko vloží svůj nevyspalý obličej do velkých dlaní. Poté se natáhne pro vestu, jež si přehodí přes košili, v níž spal. Hned nato z čela postele stáhne i kalhoty a rychle, aniž by dal najevo, že si uvědomuje mou přítomnost, do nich vklouzne. Duchnu nechá tak, jak je, a odejde z komory. Při odchodu ještě stihne zavrčet, ať přijdu dolů na snídani.

Pokládám to za zbytečné, ale tón jeho hlasu nepřipouští námitky. Zvednu se tedy a začnu si natahovat šedé punčochy, které si nad koleny pevně zavážu, aby se mi v jezdeckých botách nesrolovaly. Pak následuje kapsář. Sáhnu do něho pro ujištění, že je v něm vše, co má být. Nahmatám měšec i přeloženou fotografii, to se zdá být v pořádku. Nakonec se navleču do vrchní vrstvy granátových šatů, přes níž si zapnu černou vestu. K pasu si připásám pouzdro s Matoušovým nožem.

To křehké děvče z včerejšího večera je pryč, teď je tu zpět ta Erika, kterou čeká důležité poslání. Stříbrný křížek od paní Veselé si schovám do výstřihu, přes ramena si přehodím cestovní plášť a vyrazím po schodech dolů do hospody. Cestou zahlídnu polosvlečeného Bedu, kterak se na dvoře u pumpy myje studenou vodou.

Vejdu do hostince, kde u jediného stolu, na němž nejsou židle položeny vzhůru nohama, sedí srdečník s ošatkou plnou chleba. Přisednu si k němu. On už mi jídlo ani nenabízí, jelikož ví, že bych odmítla, a tak jen tiše sedíme, až do příchodu již oblečeného Bedy.

„Brý jitro vespolek," zahlaholí.

„Dobré," odvětí srdečník a já hned po něm.

„Koukám, že jste ranní ptáčata," zasměje se hostinský, zatímco otírá umyté sklenice.

„Musíme brzy vyrazit na cestu. Ještě si tady naberu vodu, můžu viď?" ptá se srdečník.

„Ty vždycky, Sašo."

Sašo. To oslovení ve mně rezonuje. Je to zvláštní, slyšet to někoho opravdu vyslovit. Najednou mi dojde, že já o muži, s nímž sedím u jednoho stolu, stále přemýšlím jako srdečníkovi. O tom srdečníkovi, který mi odmítl pomoci a který se ke mně zatím nechoval nijak vstřícně. A to ačkoliv jsem si v noci uvědomila, že toto gesto je prvním krokem k tomu, aby se něco změnilo. Znamená to snad, že i já bych měla učinit první krok?

Zatímco dál přemítám, srdečník posnídá a odejde zpět nahoru, aby si v komoře vyzvedl své věci. Když se vrátí se svou koženou brašnou, pokyne mi rukou, abych ho následovala na dvůr, jelikož je čas vyrazit. Beda jde s námi. Chce nám dát krátké sbohem.

Na dvoře si srdečník napumpuje vodu do plechového kýble a ponoří do něho svou čutoru, dokud se zcela nenaplní. Já zamířím ke žlabu, kde vedle sebe čekají grošák a Mouřenín. Začnu ho osedlávat.

Beda mezitím nehnutě vyčkává. Už se neusmívá. Vůbec poprvé na něm vidím, že odložil svůj radostný elán. Jen nás pozoruje, jak se připravujeme na cestu.