Na klíček

16

Aniž bych ze Sixtiny spustila zrak, zašmátrám rukou v kapsáři. Kromě měšce plného mincí nahmatám také starou přehnutou fotografii. Zašlý snímek pořízený před devětačtyřiceti lety. Ten, na němž mladý Bernard objímá okolo pasu svou dávnou lásku.

Udivuje mě, že i po zběsilém běhu a trýznivém boji na život a na smrt se mi ho v kapsáři podaří najít. Pevně přeloženou fotku sevřu a položím před sebe na stůl tak, abych do ní mohla nahlédnout pouze já.

Dívka v Bernardově náručí je o trochu mladší než žena, jež sedí přede mnou, přesto si jsou náramně podobné. Rozum mi však našeptává, že Sixtina nemůže být tou dívkou z obrázku. Za téměř půlstoletí by přece měla zestárnout více než jen o pár let. Měla by být stará a vrásčitá, ne-li po smrti jako Bernard. Aby ve svém věku vypadala stále tak mladě, to by musela být...

Čarodějka.

Všechno mi to rázem docvakne.

Pohlédnu na Sixtinu a zkoumavě trochu nakloním hlavu k pravému rameni. Nepochybná podoba tam je, ačkoliv přehlušena čarodějčiným éterickým zjevem a srpkem měsíce namalovaným na čele. Zapadá to do sebe. Jsem si docela jistá, že jsem právě našla Bernardovu ztracenou nevěstu. Dívku, o níž mnohokráte vyprávěl, avšak nikdy ji nejmenoval. Dívku, jež si mohla obstarat třeba i tisíce růží jedinou myšlenkou. Dívku, jež mu svým odchodem patrně zlomila srdce.

Uchopím tedy fotografii a přistrčím ji po dřevěné desce stolu směrem k čarodějce, jež sedí na druhé straně a svou krásou popírá veškerý chod času.

„Jste to vy?" táži se, ačkoliv o své správnosti příliš nepochybuju.

Bosorka se s podivem natáhne a rozloží snímek před sebou. Nato lehce zalapá po dechu a roztřesenou dlaní si zakryje ústa.

Zavře oči. Zdá se, že v ní obrázek vyvolal dávno zapadlé vzpomínky, jejichž proud ji nyní strhl a unáší kamsi pryč do minulosti. Začne si starou fotografii s nostalgií prohlížet. Oči se jí přitom lesknou. Poté ji otočí a přečte si datum na zadní straně.

„Ano," hlesne.

„Tudíž víte i to, kdo je ten muž vedle vás," spíše konstatuji.

Sixtina polkne a nepřesvědčivě se pokusí o úsměv.

„Bernard," špitne zastřeným hlasem.

V jejím výrazu nezahlédnu žádné známky výčitek či lítosti. Pouze čirý stesk po někom, kdo pro ni kdysi býval důležitý.

„A jak se vlastně má?" zeptá se po chvilce.

„Zemřel," odvětím, „před dvěma lety."

Tentokrát je pro ni daleko těžší se udržet a rty se jí začnou chvět v potlačovaném pláči.

„Myslela jsem si to," vydechne. „Koneckonců je to už dávno. Tušila jsem, že jeho čas už musel nadejít."

Trpělivě čekám, že mi fotografii vrátí, ona ji namísto toho, snad aby nepřerušila tok vzpomínek, jehož stavidla jsou nyní dokořán, nechá ležet před sebou. Saša se na fotku zběžně koukne a pak se obrátí na mě pro ujištění: „To je ten Bernard, co..."

„Mě vyrobil," dokončím za něho.

Saša mlčky přikývne. Je nadevše zjevné, že o tom, jak je tahle žena zapletena do mého života, neměl nejmenší tušení. Bosorka je na jednu stranu jeho dlouholetou přítelkyní, na tu druhou se mu ale očividně nesvěřila ani s polovinou svých tajností.

Sixtina si hřbetem ruky otře vlhké řasy. Pak se na mne zadívá přes délku stolu, který nás odděluje.

„Vůbec ses nezměnila," podotkne. „A přitom se toho změnilo tolik."