Na klíček

14

Saša leží opodál na břiše. Pokleknu k němu a obrátím ho. Zdá se, že není při vědomí.

„Prosím, otevřete oči," poplácám ho po lících, na nichž mu zanechám rudé šmouhy. Teprve nyní si všimnu, jak nečistá ve skutečnosti jsem. Krev mi ulpěla nejen na živůtku, ale také na dlaních a cítím ji i na čele.

„Sašo, prosím. Proberte se," zatřesu jím. To zabere. Vzpamatuje se.

„Sss..." zachrčí.

„Je mrtvá," odpovím klidně.

Srdečník se těžce zvedne na lokty a přesvědčí se, že nelžu. Pohled na bezhlavou dívku ho vyděsí.

„To ty?" odtáhne se.

Nedokážu odpovědět, proto akorát jednou přikývnu. Srdečník se rázem natáhne a uchopí nůž s podiamantovanou čepelí. Poté si však zřejmě uvědomí absurdnost situace, v níž na mne míří zbraní, kterou jsem mu sama půjčila na obranu, a tak si to rozmyslí. Koneckonců jsem mu přece zachránila život.

„Bojíte se mě?" zeptám se nechápavě.

„Měl bych?"

„Ne," odvětím hned.

„V tom případě se tě nebojím," řekne, ale přesvědčivě to nezní.

Nabídnu se, že mu pomohu vstát. On to odmítne. Malátně se zvedne a je očividné, že bojuje se závratí. Pak oba popojdeme k jezírku, abychom se omyli. Naberu si hrst vody a vydrbu si špinavou kůži. Saša si chladí zátylek, aby překonal nevolnost.

Nechápu, proč se mu tolik hnusí, že jsem slibku zabila. Cožpak neplánoval udělat to samé?

Vyšplíchnu si několik kapek do výstřihu, abych smyla lepkavé skvrny. Stříbrný řetízek se pohupuje nad vodní hladinou.

Saša mezitím kusem jakéhosi listu čistí nůž.

„Tumáš," podá mi ho, když s ním skončí. Vděčně ho přijmu a vložím do koženého pouzdra u pasu. Poté pokračuju v omývání.

Srdečník se mezitím posadí na pařez a hlavu si položí na kolena. Očividně je mu zle z toho, jak byl násilím odtržen od přísunu kyslíku.

„Jste v pořádku?" zeptám se.

Srdečník se zhluboka nadechne a odhodlaně se narovná. „Motá se mi hlava, ale to přejde," odpoví jakoby nic.

„Počkáme tedy," řeknu pevně, aby nemohl nic namítnout. K mému údivu však Saša neprotestuje. Musí se cítit opravdu hrozně.

Nechám ho odpočívat. Namočím si prsty a začnu si stírat lepkavou krev z obličeje. Na hladinu kanou červené kapky, jež se v ní rozpíjí jako inkoustové skvrny. Když mám dojem, že jsem dostatečně čistá, otřu si čelo do rukávu. Vylezu z prolákliny jezírka a postavím se nedaleko srdečníka. Ten protentokrát nebojuje s mdlobami, nýbrž s obracejícím se žaludkem při pohledu na slibčino nehybné tělo. Nedůvěřivě si jej prohlíží, jako by se mělo zvednout, popadnout svoji hlavu a pustit se do boje s novým nasazením.

„Už nám neublíží," popojdu blíž k němu. Saša drobounce přikývne, snad aby sám sebe přesvědčil. Oba pozorujeme bezhlavou dívku.

Bůh tvrdě mou duši soudí, zatímco já nocí bloudím, zní mi pořád v uších její zpěv.

A pak se znenadání stane něco zcela nečekaného.

Louže tmavé krve ponenáhlu začne měnit barvu. Zesvětlá a nabere na lesku. Postupně se z ní stává tekuté stříbro. Nemohu uvěřit tomu, co vidím. Rychle se otočím na srdečníka. Ten se vyšvihne do stoje, čekaje na nejhorší.