Na klíček

1

Zvenku se ozývá hlasité kokrhání sousedovic kohouta. Ležím v posteli, přetočená na boku s rukou schovanou pod péřovým polštářem, a již několik hodin zírám do zdi. Znovu uslyším hlas toho kokrháče, což mě přiměje se konečně posadit a spustit nohy na zem. Postavím se, splývavá spodnička se mi zavlní okolo kotníků. Přejdu k toaletnímu stolku z tmavého dřeva, na němž spočívá obrovské oválné zrcadlo. Zahledím se do něho a pak si své dlouhé vlasy, jež svou barvou připomínají rez, přehodím přes pravé rameno. Uchopím kartáč a začnu si je pomalými tahy rozčesávat. Poté si je, stejně jako každé ráno, zapletu do copu sahajícího mi až do pasu. Přehodím si jej na záda a natočím se k zrcadlu bokem.

Prohlížím si své tělo, jež i za ta léta zůstává neměnné. Tvář jako panenka zdobí růžolící líce. Má nepřirozeně dokonalá kůže je bledá a hladká jako porcelán, bez jediného znaménka nebo jizvy, jež by hyzdily mou tělesnou schránku. Upřu své uhlově tmavé oči na drobnou klíčovou dírku nacházející se mezi mými lopatkami, v níž se neustále točí malinký klíček, který značí pohon mého mechanismu. Ten klíček se nikdy nezastaví. Setrvává stále ve stejném pohybu celé dny, měsíce i roky.

Je to asi ta nejvýraznější z mnoha drobností, jimiž se od ostatních na první pohled liším.

Na stolku stojí džbán zpola plný vody. Tu si naleju do lavoru před sebou, abych si opláchla obličej. Sice to není vůbec nutné, ale lidé to po ránu dělávají. Pak přejdu k malované almaře stojící u protější zdi, z níž vytáhnu jednoduché bledě modré šaty. Obleču si je přes spodničku. Rukávy mi sahají jen po lokty a jednovrstvá sukně nad kotníky. Jako všechno mé oblečení mají i tyto šaty hluboce vykrojený výstřih na zádech, to kvůli klíčové dírce.

Obuji si boty a z věšáku vedle skříně sundám lněnou zástěru. V útlém pase si ji uvážu nadvakrát, aby se mi během dne neuvolnila.

Sejdu tři schody, které oddělují část, kde spím, od zbytku světnice, a zastavím se u starého kohoutku nad litinovým umyvadlem. Vezmu hadr, co na něm visí, a navlhčím jej. Potom přejdu k černobílé fotografii pověšené v rámečku na zdi, odkud se na mě vlídně dívají Bernardovy tmavé oči, a setřu z ní prach.

Dělám to tak každé ráno. Nebyl to však můj nápad, nýbrž paní Veselé, která sem za mnou po jeho smrti přišla. Mluvila na mě. Chtěla zmírnit můj žal, netušila totiž, že žádný necítím. Když uviděla fotografii pod nánosem špíny, spráskla ruce a řekla mi, že to takhle nemůžeme nechat. Nechápala jsem to. Proč? Co je špatně?

A ona, stejně jako já dnes, navlhčila hadr a sklo vyčistila. Když pak odcházela, nakázala mi, abych se o obrázek starala, a tak to dělám. Plním její přání. Nic jiného neumím, jen dělat to, co mě kdo naučí.

Projdu k zadním dveřím, které vedou do zahrady. Vedle nich stoupá kovové točité schodiště až do malé místnosti v patře, do níž jsem nevstoupila od Bernardovy smrti. Je to totiž jeho ložnice. Zvednu oči k vrcholu kovaného zábradlí a hned je zase sklopím. Stisknu kliku a pustím dovnitř trochu čerstvého vzduchu, spolu se slabými ranními paprsky. Proutěným koštětem začnu zametat podlahu. Po hodině mívám obvykle veškerou práci v domácnosti hotovou, dnes mi to však trvá déle. Na všechno jako bych se musela nejprve rozvzpomenout.

Když konečně odcházím, dveře zamknu na dva západy, třebaže se mi tu ještě nikdy nic neztratilo, a vyjdu před stavení. Pokračuji po cestičce vykládané oblými kameny. Po očku zahlédnu pana Skokana, obrovského žabáka, jenž bydlí v domě vedle mého a který nyní kontroluje svou honosnou poštovní schránku, ačkoliv u nás pošta chodí jen výjimečně. Pan Skokan však pochází z města, kde si navykl denně odebírat noviny, a tak se ze zvyku chodí i nadále dívat každé ráno do prázdné schránky.