Na klíček

18

Jakmile i poslední plamen zmizí, naplní mě dojem, že jsem se ocitla v naprosté temnotě. Zabere to vteřinu nebo dvě, než se mi ve tmě před sebou konečně podaří rozeznat Sašovy rysy. Stále mě křečovitě svírá, akorát červený motouz, jímž byly naše ruce spojené, shořel. Krátce se na sebe podíváme, pak se naráz pustíme a couvneme o krok.

Prohlédnu si okolí. Jak si mé zorničky přivyknou nedostatku světla, poznám, že jsme se přenesli na okraj strmého, nepříliš vyvýšeného srázu. Pod námi se rozprostírá mrtvá krajina, přesně jak nám ji Sixtina popisovala. Na opačné straně rostou v kruhu podivně trnité stromy, jejichž holé větve jako by se chvěly i v panujícím bezvětří. Takové stromy jsem nikde jinde neviděla. V jejich středu stojí chalupa vystavěná z neopracovaných prken, která se zdá být v natolik špatném stavu, že si ji troufnu nazvat chýší.

Opatrně překročíme trnovníkovou hranici a na zápraží domu spatříme neznámou ženu, kterak svírá skleněnou kouli a nehybně vyčkává. Její ztepilá postava je zahalena do černé róby, posmutnělý obličej skrývá za dlouhými havraními vlasy, které má na temeni rozdělené pěšinkou. Působí jako socha.

Saša se odhodlá jako první a vyjde k ní. „Jste Akáta?" zeptá se.

Žena si jen přiloží tenký ukazovák na rty a pokyne mu, aby vešel. Urychleně je následuji. Čarodějka za námi přibouchne dveře a lusknutím prstů rozsvítí chabý plamínek na svícnu u protější stěny. Teprve teď vidím, jak moc se zdejší domácnost liší od té Sixtininy. Místnůstka, do níž jsem vkročila, mi připadá jako jakási pracovna vybavená vyřezávaným ebenovým nábytkem. Podél zdí stojí až ke stropu vysoké knihovny plné zaprášených knih. U obrovského okna na levé straně, jež směřuje ke srázu a umožňuje pohlédnout na zničenou zemi, se tyčí stojan, na němž spočívá dokořán rozevřený grimoár. Na pracovním stole se stejně jako u Sixtiny povaluje mnoho zažloutlých svitků, ale mezi nimi leží také spousta kostí, povětšinou zvířecích.

„Posílá vás má sestřenice," pronese bosorka a odloží skleněnou kouli hned vedle lebky, která svou velikostí až děsivě připomíná lidskou. Netáže se, spíš jako by nám to oznamovala. Pak si zastrčí tmavý pramen za ucho a konečně nám ukáže svou tvář. I přes ten prvotní kontrast musím uznat, že se Sixtině vcelku podobá.

„Požádal jsem ji o to," vysvětlí srdečník.

„Neměla vám to dovolit. Není tu bezpečno," odvětí bosorka bolestně.

„My víme," přeruší ji dřív, než nám začne náš úmysl rozmlouvat.

Mě však zarazí něco jiného. Sixtina přece tvrdila, že její sestřenice hlídá situaci v Zákoutí, a Akáta si je zjevně vědoma toho, že se děsi a běsi vymkli kontrole. Neměla by tedy nějak zasáhnout?

Čarodějka mezitím pokračuje: „Po dlouhá staletí přicházely duše provinilých sem do Zákoutí, aby zde splatily své hříchy napáchané v době, kdy byly ještě naživu, avšak tato rovnováha byla narušena. Hříšníci našli způsob, jak se osvobodit, a tím se jim nabídla i možnost přiblížit se opět svému lidskému původu. Pro takový cíl se neštítí vskutku ničeho. Odporné věci se tu dějí. Měli byste se radši vrátit, dokud je čas, v tom jediném vám mohu být nápomocná."

„Ty zrůdy mi unesly dceru. Přišli jsme si pro ni," namítne srdečník zarputile.

Bosorka rázem umlkne. Oči se jí zalijí slzami, které jen tak tak drží na krajíčku. „Obávám se," pronese lítostně, „že vaše naděje je marná. Děsi stačili nabrat až příliš velkou sílu."

„Tak proč jste jim v tom nezabránila?" skočím jí nestoudně do řeči.

Akáta zatne čelisti tak pevně, až se jí po stranách vyboulí napnuté svaly. Zadívá se kamsi do země a pak skoro neslyšně polkne. „Netušila jsem, co se ve Věznici děje. Nemohla jsem jejich úmysly překazit."