Na klíček

19

Pomaloučku scházím ze srázu, a ačkoliv kráčím v srdečníkových stopách, bedlivě se při tom dívám, kam šlapu. Teprve když v pořádku přejdu každý kamenný schod a zastavím se po Sašově pravici, zrak mi padne na náš cíl, jejž je možné zahlédnout i přes vzdálenost několika stovek metrů, neboť se zde nenachází zhola nic, co by nám ve výhledu bránilo.

Zdejší země je skutečně, tak jak pravila Sixtina, docela bez života. V rozervané půdě plné hlubokých prasklin neroste ani jediné stéblo trávy, pouze suchá hlína, to je vše, co se v téhle končině nachází. Jen vyprahlá pustina a černé nebe a v dálce obrys hory, k níž máme namířeno.

Svým tvarem připomíná obrovský kužel, jemuž byl uražen vrchol. Podle té kosé strany se domnívám, že se patrně musel utrhnout pořádný kus skály, jenž způsobil sesuv, to proto se zdá, jako by z hory část chyběla. Naneštěstí jí to neubírá na hrozivosti, již vzbuzuje, a hora tak i nadále působí jako dokonalé vězení, jež by nás dokázalo zaživa pohřbít.

Ta představa mi přivodí zvláštní neklid. Po celém těle se mi rozšíří podivné pnutí. Náhle mi přijde, jako bych se nedokázala přimět k dalšímu pohybu. Mohu jen prkenně stát, zatímco mi nohy nesnesitelně těžknou. Zároveň ve své páteři poznám ten mrazivý, ochromující pocit, který ve mně prvně vzbudil slibčin zpěv.

„Co je ti?" všimne si Saša ihned mé nenadálé strnulosti.

Chtěla bych mu odpovědět, ale nejde to snadno. Cítím, jak se mi na čele tvoří nepatrná vráska. Ze rtů mi vyjde akorát povzdech.

„Eriko," osloví mě srdečník starostlivě, „je něco špatně?"

„Nevím," vyloudím nakonec ze svého přiškrceného hrdla.

Saša si mě změří pohledem, pak se podívá na skálu před námi a znovu na mě.

„Máš strach," pronese klidně.

„Ne," ohradím se. „Ještě ne. Vždyť zatím nejsme ani vevnitř," argumentuju.

Saša ke mně přistoupí blíž a svými hrubými dlaněmi mi stiskne ramena. Skloní svou zprvu hrdě nesoucí se hlavu tak, aby se mi díval do obličeje. „Eriko," promluví měkce, „já si myslím, že máš strach, jen to sama ještě nepoznáš. A je to zcela pochopitelné. Z toho, co jsi mi o sobě prozradila, je patrné, že jsi celý svůj život prožila jako pozorovatel, sama jsi nikdy nic necítila. Nebo jsi alespoň netušila, že bys něco cítit mohla. Ale teď se věci mění. A je naprosto normální, že se bojíš."

Nejistě k němu zvednu lesklé oči.

„Je v pořádku mít obavy z neznámého," pokračuje tiše a jeho stisk pomaloučku sjede k mému nadloktí.

V jeho slovech cítím zrnko pravdy, přesto mě neuklidní. Složím si ruce na břiše a začnu si znepokojeně mnout hřbet levé ruky. Srdečník si toho všimne.

„Je v pořádku cítit úzkost." Hlas se mu však zlomí, jen co to řekne. „Rozumíš mi?" ujišťuje se.

Velice slabě přikývnu.

Srdečník mě pustí a vyjde přímým směrem k hoře, v jejímž nitru se skrývá Věznice. Já však zůstanu stát na místě.

Po pár krocích se na mě obrátí. „Tohle zvládneš," povzbudí mě. „Dobře?"

Zhluboka se nadechnu a tím ze mne část napětí opadne. „Dobře," špitnu a přidám se k němu.

Společně procházíme mrtvou krajinou. Zatrpklý muž zklamaný životem a osamocená holka, co zatím nestačila život správně poznat.