Na klíček

7

Z Karnivalu jsme vyjeli po hlavní silnici, jež byla až do první křižovatky dlážděná. Dál jsme vyrazili podle ukazatele k obci Vtipná Rota. Za ní jsme se jeli po hřebeni, až jsme se dostali na udržovanou lesní stezku. Tou pokračujeme už pár hodin. Paprsky slunce prosvítají skrz zelené listí stromů a na zemi se rozplácnou jako kapka barvy. Ve vzduchu je cítit dusno, obvykle předcházející bouři, díky lesnímu chládku však koně nemají problém s nepřetržitou chůzí. Všechna ostatní zvířata se schovávají ve svých norách, dokonce i ptáci přestali zpívat. Ticho panuje také mezi námi.

Cesta se srdečníkem po boku, respektive několik kroků za ním, není o moc jiná než cesta, kterou jsem podnikla sama. Ale mně to nevadí. Jak by mohlo?

Pozoruju srdečníkova záda, která se postupně vzdalují, jako by se mi snad pokoušel ujet. Již poněkolikáté přiměji Mouřenína, aby s grošákem srovnal tempo. Tomu se to však přestává líbit. Rozhodnu se tedy dojet až na jejich úroveň, ačkoliv tím využijeme veškerý prostor nepříliš široké pěšiny. Poprvé za dlouhou dobu pohlédnu srdečníkovi do tváře. Je zamyšlený, koně téměř neovládá, ale grošák působí, jako by cestu dobře znal.

„Mohla bych se na něco zeptat?" vyruším srdečníka svou otázkou ze zadumání. Ten několikrát zamrká, teprve poté se ke mně obrátí.

„Co bys potřebovala vědět?" táže se otráveně.

„Jaktože ta srdce fungují? Ta, která vyrábíte. Jak je to možné?"

Srdečník se uchechtne. „Zrovna ty se mě budeš ptát, jak je to možné?"

Nejspíš čekal, že se nějak ohradím, ale já zarytě mlčím a vyčkávám.

„Tak já ti tedy odpovím. Má srdce fungují přesně z toho samého důvodu jako většina nevysvětlitelných věcí."

Nechápavě se na něho zadívám.

„Díky magii," dodá po chvíli.

Vzpomenu si, jak jsem v noci o magii přemýšlela.

„Na magii nevěřím," odvětím.

„Na jaké vysvětlení potom teda vlastně čekáš?" zeptá se.

To mě přiměje umlknout. Nechápu to, ani trochu to nechápu, proto vyzvu srdečníka, aby mi to vysvětlil.

„Když mi bylo patnáct, byl jsem vybrán svým mistrem, abych se vyučil tajům srdcotepectví," začne vyprávět. „Toto řemeslo je s magií úzce spjato. Ruda, z níž se srdce kují, totiž obsahuje nový život. Znalost této rudy nám byla před dávnými staletími darována čaroději, ale jen hrstka lidí dnes zná její tajemství. Srdcotepci vždy předávali své vědomosti jen takovým učňům, u nichž si byli jisti, že naloží se svými schopnostmi moudře. Je to obrovská zodpovědnost napravovat zlomená srdce a prodlužovat životy."

Chápavě přikývnu. Srdcotepci nemohou dávat nová srdce jen tak kdekomu. A už vůbec ne stroji, který neměl nikdy existovat. Začínám rozumět tomu, proč mou prosbu srdečník tak razantně zamítl. Nemám na světě nikoho, koho bych milovala. Můj vynálezce zemřel a nyní přišel i můj čas.

V náznaku pokory skloním hlavu a přibrzdím Mouřenína, abychom se zařadili zpět za srdečníka s grošákem.

Nikdy nedostanu nové srdce. Můj klíček se může kdykoliv zastavit, v duchu však prosím, aby vydržel ještě několik dní. Alespoň do doby, než najdeme Klaudii.

🗝

Když dojedeme na konec lesa, srdečník sleze z koně a nechá ho napást na louce, ve kterou lesík přechází. Sám si sedne pod strom a z kožené brašny vyndá nůž a v plátně zabalený bochník chleba. Nejprve ukrojí sobě, ale já ho zarazím dřív, než stihne ukrojit i mně.