Na klíček

24

Opět jsem se octla na náměstí, jehož zem je vydlážděna rozmanitě barevnými žulovými kostkami. Nelze říct, že by bylo zcela prázdné, avšak na to, že se den již přehoupl přes poledne, je zde nečekaně pusto. Teprve nyní, když před sebou vidím jen zřídka vyplněný prostor, si uvědomím, že náměstí, které mi dřív připadalo obrovské, ve skutečnosti zase tak velké není.

Po mé pravé ruce stojí několik nedaleko sebe rozestavěných stánků. Při bližším pohlédnutí zjistím, že prodávají zejména potraviny, jež se rychle kazí, a musejí se proto dát hned na odbyt. Jenže není, kdo by je koupil. Lidé zatím nevědí, že se hrozba, která je tolik týdnů sužovala, více nevrátí.

Ohlédnu se za sebe, kde u nárožního kamene postává Klaudie a nejistě svou ručkou drtí Sašovy silné prsty. Z obou čiší značné obavy. Ve snaze je rozptýlit pokynu Klaudii, aby šla se mnou. Holčička se neochotně pustí srdečníka, popojde ke mně a chytí se za kanýr na mé sukni. Zorničky má rozšířené strachem, přesto mě hrdinně doprovodí až ke kiosku s ovocem a zeleninou. Celou dobu se však ohlíží do všech směrů, ačkoliv sama dobře ví, že jí tu žádné nebezpečí nehrozí.

Srdečník nám poskytne náskok šesti kroků a pak se vydá za námi.

Zelinářka se na nás zpoza pultu usměje. Patrně si už začínala myslet, že dnes nic neprodá.

„Čím mohu posloužit?" ptá se přívětivě.

Nechám si od ní podat pytlík sladce vyhlížejících hrušek a ten pak věnuji Klaudii. „Dej si," pobídnu ji, zatímco lovím v kapsáři mince, kterými ovoce zaplatím. Potom se společně projdeme mezi stánky a vykročíme dál po obvodu náměstí.

Jakmile necháme malé tržiště za sebou, okamžitě mi dojde jedna věc. Totiž to, že nemám na sobě svůj plášť, o který jsem přišla při první cestě Mordýřským lesem, tudíž každý může zahlédnout klíček, jenž se mi otáčí mezi lopatkami. A vtom si uvědomím ještě něco jiného – že ho vlastně skrývat nechci.

Jistě přijdou chvíle, kdy to bude nutné. Přijdou momenty, kdy bude lepší předstírat, než vysvětlovat. Ale dnes...

Dnes jsem hrdá na to, kým jsem.

Otočím se na Sašu, který nás zpovzdálí sleduje. Působí zamyšleně.

Shlédnu ke Klaudii, jejíž stisk zvolna povolí. Děvčátko se zastaví a zůstane zírat na ulici, jíž jsme v ten osudný den vstoupily na tržiště. Její dech se zatají. Kolena se jí rozklepou.

„To je v pořádku," promluvím klidně. „Já vím, že to v tobě vzbuzuje ošklivé vzpomínky, ale je to jen ulice jako každá jiná. A časem ti tak bude zase připadat."

Holčička se obrátí, probodne mě dětskýma očkama a potom lehounce přikývne.

Jdeme dál. Volným krokem přejdeme skoro celé náměstí, až se ocitneme na opačné straně, kde není ani živáčka.

Tedy až na zrzavého lišáka navlečeného do fraku a vázanky, jemuž se na jednom oku leskne obroučka monoklu. Sedí téměř znuděně na sudu v mezeře mezi dvěma budovami, v níž má zaklíněné prkno namísto hrací desky.

Kousek od něho se u oprýskané zdi svíjí ten samý vandrák, kterého jsem zahlédla u lišákových skořápek ten první den, kdy jsem do Karnivalu přijela. Obličej si schovává v umolousaných dlaních a tlumeně si nadává do hlupáků. Zjevně prohrál další peníze.

Bezděky vyrazím k lišákovi. Sašu s Klaudií nechám za sebou.

Lišák mě pozná takřka hned. Vyskočí ze sudu a na znamení pozdravu se dotkne krempy svého cylindru.