Na klíček

23

Naprosté ticho protne cvakání natahovacího klíčku. Mechanismus se spustí.

Do těla se mi v tom okamžení vrátí cit. Součástkami mi projede zvláštní mravenčení.

Ležím na něčem tvrdém. Tlačí mě to do boku. A na paži mám položené cosi těžkého. Bříška prstů mne zabrní, jak se jimi pokusím hnout. Cítím každý vzruch, jenž mnou koluje.

Konečně se probere také má mysl a já si uvědomím, že to těžké je má vlastní hlava. Mám pod ní zaklíněnou levou ruku. Když se pokusím převalit, abych ji vyprostila, můj hrudník bolestivě zaprotestuje. Ze rtů mi unikne tiché zasyknutí. Kdesi v dálce se ozvou známé hlasy, nerozumím ale tomu, co říkají. Co se mi to stalo? ptám se sama sebe.

V tu chvíli se mi uvnitř lebky rozlétnou vzpomínky jako hejno vyplašeného ptactva. V té smršti se mi zřetelně vybaví pouze rozpadající se umrlčí obličeje, všechno ostatní je nejednotné. Jakmile ty mrtvolně šedavé tváře spatřím před sebou, rozrušeně vytřeštím oči a v panice se mé torzo samovolně vymrští do sedu. Ostrý záblesk denního světla mi do zornic krátce vypálí obraz hrozivého běsa, poté však to nejostřejší světlo ustoupí a já začnu poznávat prostředí, v němž jsem se probudila.

Sedím na desce velkého pracovního stolu, rukama se zapírám za sebou. Po mé pravici stojí jakási postava, avšak proti oslňující bílé záři, která sem proudí dvěma členitými okny, ji nejsem schopna rozeznat. Začnu se proto rozhlížet po místnosti a snažím se přijít na to, kde to vlastně jsem. Dobrou zprávou je, že mi tohle místo není neznámé. Už jsem tady kdysi byla. Poznávám vyhaslou výheň, kožený měch i nářadí. Nalevo stoupají schody vedoucí do bytu, v němž jsem strávila jednu bezesnou noc za zamknutými dveřmi.

Jakmile si přivyknu tomu nenadálému množství světla, vrátím se pohledem opět k muži postávajícímu nedaleko mě. Má na sobě čisté oblečení, ale strništěm zarostlá brada na něho prozradí, že několik posledních dní strávil na náročné výpravě. Takové výpravě, na níž šlo mnohdy o holé přežití. A na které bylo nutné přinášet oběti.

Střetnu se se srdečníkovýma bledýma očima a pokusím se v nich vypátrat, zda byla tahle cesta úspěšná. Potom zaostřím kamsi za něj a všimnu si malého děvčátka pevně svírajícího hadrovou panenku se zrzavými cůpky, jak vyčkává opodál.

Úlevně zakloním hlavu a pozdvihnu koutky úst.

Podařilo se to! zaraduji se. Splnila jsem své poslání.

Teprve když vím, že je srdečník i jeho dcera v pořádku, vzpomenu si sama na sebe. Pohlédnu na své umolousané šaty, na nichž stále ulpívá prach i pozůstatky slibčiny černé krve. S úlekem však zjistím, že jsem z nich do půl těla svlečená. Přes horní polovinu mi splývá akorát zběžně navléknutý živůtek bělostné spodničky, jehož tkanice jsou dočista rozvázané. Zmateně si odtáhnu látku od hrudi a mezi ňadry zahlédnu svou jizvu, až na to, že není tak ošklivě zalátaná, jak si ji pamatuji. Ba naopak, tahle rána je zašita velice decentně, jako by ji šily zručné ruce někoho, kdo má se sešíváním hrudníků již letité zkušenosti.

Jako by ji šily jemné ruce srdečníka, napadne mě náhle.

Zmateně se obrátím na Sašu, v jehož tváři vůbec poprvé zahlédnu rysy neskrývaného štěstí.

„Ale... Proč?" táži se nechápavě.

„Co na to říct?" odvětí srdečník. „Máš srdce na pravém místě."

Zasměji se.

Saša se na mě podívá se zaujetím. „To je poprvé, co tě slyším se smát," řekne.