Na klíček

13

Tesklivý hlas vychází zpoza skály. Natáhnu krok a stanu po srdečníkově boku, částečně schovaná za jeho pravým ramenem. Dlouhé minuty se nic neděje. Akorát vítr si jemně pohrává s lístky na vodní hladině.

Lehce sáhnu k pasu a z koženého pouzdra vytáhnu nůž, ustavičně sledujíc nehybné stíny na kamenech. Chladnou rukojeť vtisknu Sašovi do dlaně. Jeho zbraň zůstala v brašně na grošákově sedle, a pokud skutečně dojde k boji, měl by to být on, komu má být dopřána možnost obrany, nikoliv stroj, jehož kůže je sama o sobě dostatečným brněním. I při tom letmém doteku ucítím, jak je napětím celý zcepenělý. Žalostný zpěv jako by mu vstoupil do těla a stiskl srdce v ledovém sevření.

Ta ukrytá dál bolestně pěje a pojednou i mně přijde, že mi tělem prostoupila neočekávaná zima a chlad. Líbezný zpěv mne očaruje natolik, že mi znenadání připadají nohy nesnesitelně těžké, jako bych jimi vklouzla do olověných bot. Páteří mi projede mrazivý výboj, jenž putuje až do konečků prstů. Letmo se kouknu na srdečníka.

Stala se z nás lovná kořist.

Ze stínů se vynoří postava neobvykle vysoké dívky, oděné do sněhově bílého rubáše. V tu ránu na místě ustrnu. Pohybuje se tak ladně, až se zdá, jako by se země vůbec nedotýkala. Jak se zdlouhavě přibližuje, vidím, že její pleť téměř prosvítá. Ta nezvyklá bledost zvýrazňuje každou modravou žilku, jež se v její chřadnoucí tváři nachází. Ve zcuchaných vlasech, barvy zralých pšeničných klasů, má zapletený věnec již suchých květin. Vystouplé lícní kosti podtrhují vychrtlé strádající tělo. Váhavě klade jednu útlou nožku před druhou a kráčí nepřímo k nám. Prochází se podél jezírka, jako by nás vůbec nezaznamenala, něco mi ale říká, že to dělá záměrně.

K tomu zpívá vysokým, unylým hlasem.

„Měly přijít krásné chvíle,

už se šily šaty bílé.

Můj ženich bydlel u splavu.

My chystali jsme oslavu."

Nepatrně spustí oční víčka při zřejmě hořkém vzpomínání. Ztrápeně sklopí hlavu, zhluboka nasaje nosem vzduch a začne tvořit druhou sloku své osudové písně.

„Bylo to však k nevíře,

když spatřili jsme verbíře.

A tak můj ženich rozmilý

navlékl vojenskou košili."

Narovná skleslá ramena. Prsty si zaryje do hrudi a pevně chytí lem rubáše. Po lících sjede jedna osamělá slza, v níž se skrývá veškerá lítost, již dívka právě pociťuje.

„Na něho jsem čekat měla,

však do kejklíře se zahleděla.

Jeho kouzlu podlehla

a na lože s ním ulehla.

On úmyslů měl nečistých.

Denním chlebem byl mu hřích.

A já nevěsta nevěrná

ulehla na lože smrtelná."

Zamíří směrem, kde se Sašou nehnutě nasloucháme jejím veršům. Broukajíc si smutnou melodii, postupuje kupředu a kostnatá kolena se jí při chůzi klepou. Zastaví se zhruba na deset kroků daleko a probodne nás hloubavým pohledem. Tiše zanotuje poslední dvojverší.